Dobrodružné cestování ze Slaného na Slovensko zažila naše rodina na sklonku letošního léta. Jelikož mělo auto v čase dovolené poruchu, rozhodli jsme se pro jízdu vlakem. Je to v mnoha ohledech pohodlnější, člověk se v uličkách projde, pokochá  pohledem z okénka, posilní se v jídelním voze - a šestihodinová cesta uteče jako nic. To všechno je pravda. Nesmíte být ale imobilní, vážit 65 kilo a s sebou mít jako přívažek padesátikilový vozík. A neměli byste cestovat ze Slaného přes Kralupy nad Vltavou, navíc o víkendu.

České dráhy a Správa železnic deklarují, že bezbariérových tratí a vlaků rok od roku přibývá. To se nedá popřít, praxe však může být docela jiná.

Švagrová Jaroslava Ničová si je za pětadvacet let života s mentálně postiženou dcerou na vozíku dobře vědoma možných překážek na cestách. Ani tentokrát tak nenechala nic náhodě a plošinu pro vozíčkáře, stejně jako asistenci na nádražích objednala elektronicky při nákupu jízdenek už dva týdny před odjezdem.

V komunikaci se ale patrně cosi zadrhlo. Téměř nic totiž nefungovalo. Při cestě tam a zpět jsme kvůli tomu společně absolvovali celkem dvanáct nástupů a výstupů z vlaků. V pořádku byl přitom pouze jediný, a to v Praze na hlavním nádraží při cestě na Slovensko. Nebýt svalů mého muže, dospělého syna a dalších ochotných dobrovolníků z řad cestujících a nakonec i nádražáků, stojíme na peroně ve Slaném snad dodnes.

Zamítnutí za hranicí srozumitelnosti

Mluvčí Českých drah i Správy železnic shodně tvrdí, že byly elektronicky avizovány překážky na cestě ve Slaném i v Kralupech - a objednávku společnost Cendis předem zamítla. Matka handicapované Elišky ale takovou informaci podle svých slov neobdržela.

„Jediné, co mi den před odjezdem emailem přišlo, bylo: ‚Došlo ke změně jízdního řádu na trase spojení. Pro více informací si prosím vyhledejte spojení znovu… Omlouváme se za změny a přejeme příjemnou cestu‘,“ cituje z emailu Českých drah Jaroslava Ničová. „Z toho jsem příliš moudrá nebyla, navíc email nešel více rozkliknout, vždy se ukázalo jen, že stránka neexistuje. Volala jsem proto opakovaně pracovnici drah, abych se ujistila, že na cestě nebudou problémy. Žena mi do telefonu sdělila, že vlaky mají různé výluky, a můžeme tedy využít autobus, ale že náš vlak ze Slaného do Kralup nad Vltavou v sobotu 9. září v 7:20 hodin omezen není, a není tedy problém jím i s dcerou na vozíku odjet,“ tvrdí Ničová.

V sobotním ránu se naše výprava i s Eliškou na vozíku vydala na slánské vlakové nádraží, kam dorazil motorák s jedním vagonem. O plošině a asistenci neměli zaměstnanci stanice ponětí. Vagon už byl navíc v tu dobu plný a dorazila ještě další skupina turistů. Nezbylo, než s vypětím všech sil udržet na nohou téměř nepohyblivou dívku a těžký vozík s baterií vyzdvihnout ručně do výšky, narvat ho do motoráku a postavit za dveře. Drobné krvácející oděrky nepočítám. Stejné to bylo při vystupování z vlaku v Kralupech. Chlapi opět zapojili svaly a vozík i s dívkou dostali pracně po schůdkách z vlaku ven.

Na přestup jsme měli dostatek času, ovšem vlak na pražské hlavní nádraží odjížděl z jiného nástupiště. Překonávat bariéru schodišť podchodem opětovně se 115 kilo těžkou náloží, do toho se vážně nikomu nechtělo.

„Měla jsem proto radost, že kralupské nádraží má alespoň nákladní výtah, když ne plošinu pro vozíčkáře. Naděje zhasla záhy, když mi pracovníci sdělili, že výtah obsluhuje oprávněná osoba pouze od pondělí do pátku a o víkendu ke klíčům nemá nikdo jiný přístup. Nezbylo, než opět požádat o pomoc příbuzné. Coby nosič se ve vestibulu nabídl i náhodný kolemjdoucí. Společně snesli a vynesli vozík i dceru po dvojím dlouhém schodišti k příslušnému nástupišti k vlaku na Prahu. Kdybych byla s dcerou, od které se nemohu vzdálit ani na krok, jelikož je na úrovni tříletého dítěte, na nádraží sama, patrně bych musela volat o pomoc mezi kolejemi. A pokud vlak do Prahy navazuje neprodleně, nemá cestující s handicapem vůbec šanci ho stihnout,“ popisuje Jaroslava Ničová.

Kralupské nádraží, který je poměrně důležitým dopravním uzlem, sice není bez bariér, pracují tam ale ochotní zaměstnanci, kteří nám doporučili další cestu do Prahy sníženým pantografem. Sice nejel na hlavní nádraží, pouze na Masarykovo, ale ušetřilo nám to alespoň jedny schody.

S vozíkem, kufry a s jazyky na vestě jsme doběhli přes pražský Sherwood až na hlavák. Tam sice s plošinou počítali, ale než ji přistavili, mezinárodní rychlík, který končí v Maďarsku, nabral kvůli tomu pár minut zpoždění. Další překvápko následovalo ve vlaku. V bezbariérovém kupé nebylo dost místa pro všechny. Vozík proto zůstal v chodbě na místě k tomu určeném, stejně jako kufry. Naše výprava se rozdělila a šťastně jsme dojeli až do slovenského Štúrova.

Plošina uvězněná za sloupem 

Jelikož byl mezinárodní rychlík vybaven invalidní plošinou, očekávali jsme výstup v cíli cesty bez obtíží. Vlakvedoucí ale zastavil tak blízko nádražního sloupu, že plošinu nebylo možné použít, a dál spěchal do Maďarska na čas. Nezbylo, než aby chlapi opět namastili svaly a vozík i s Eliškou odnesli ručně po schodech. Ochotně pomohli i slovenští nádražáci a vozík společnými silami převezli po dřevěných podestách dále přes kolejiště.

Poté následovala jízda do resortu taxíkem, který nebyl vybaven nájezdy. Švagrové nezbylo než rozborka-sborka vozíku a odpojení baterky, abychom invalidní pomůcku vůbec do auta naložili. To vše s objemnou bagáží, za asistence žvatlající, klopýtající Elišky při zářijových teplotách přesahujících 30 stupňů.

Následoval týden relaxace a rehabilitace v termálním koupališti, v bezbariérovém resortu, který ale v praxi zase tak úplně bezbariérový není – a zpátky domů. Štúrovští nádražáci sice přistavili předem mobilní plošinu, ovšem vlakvedoucí mezinárodního rychlíku zastavil soupravu pro změnu u schodiště. Plošinu tak ani tentokrát nebylo možné použít a vlak měl pochopitelně naspěch. Moji muži proto opět vozík po schodech do vagonu zase vynesli. Cesta byla příjemná, sedadlo se dostalo na každého.

Také na pražském hlavním nádraží měli podle objednávky s plošinou pro Elišku počítat. Při našem příjezdu tam ale nestála. Mezinárodní rychlík navíc nabral cestou ze Slovenska zpoždění a do speciálního vagonu se drali další cestující s bicykly, protože se odjezd směrem do německého Hamburku nezadržitelně blížil. Nezbylo, než jim uvolnit cestu a Elišku i s vozíkem vytáhnout ze soupravy opět ručně.

Strasti dále pokračovaly. „Protože jsme věděli, že na vlakový spoj do Kralup budeme čekat nejméně dvě hodiny a stále bylo úmorné vedro, pokusili jsme se zjistit, zda z Prahy nejede nějaký autobus do Slaného. Paní na informacích nám sdělila, že autobusy sice jezdí, ale zda jde o spoj se sníženou podlážkou, neví a nedokáže to zjistit. Přesunuli jsme se proto pěšky na Masarykovo nádraží, odkud jel alespoň do Kralup pantograf se sníženou podlážkou. A protože byl opět víkend, nezbývalo, než Elišku i s vozíkem přenést přes kolejiště a poté po schodech vynést do přeplněného vlaku na Slaný. Tam se naše anabáze konečně završila.

„Věřím, že jak České dráhy, tak Správa železnic mají zájem na tom, aby systém fungoval a bariér ubývalo, ale za mě je potřeba vychytat ještě spoustu nedostatků. Tím spíše si vážím ochoty a empatie nádražáků i obyčejných lidí, kteří bez velkého doprošování pomohou, když systém selže, a nenechají člověka na holičkách,“ říká Jaroslava Ničová.