Jednou z možností jsou zoologické zahrady, které ale skýtají podívanou spíše na exotické kusy. Ke slovu se pak právem dostávají dobrovolní chovatelé drobného zvířectva.

Jedním z těch, kteří se snaží, aby nejmladší generace dokázala rozeznat husu od kachny, je předseda velvarských chovatelů Pavel Janda (70) z Uhů.

Za to, že se celý život věnuje chovatelství a svoje zkušenosti předává nejen kolegům ze svazu, ale zejména těm nejmenším, se dostal na stránky Kladenského deníku, kam ho nominovali sami čtenáři.

Jak čas běží, svému koníčku, který dělá hlavně srdcem, se věnuje přes padesát roků, přičemž holubářství u něj jasně vede. Svůj první párek holubů dostal od strýce v deseti letech. Dnes má opeřenců více než stovku.

Jak to v mládí začalo?

Jak vzpomíná Pavel Janda, strýc mu tehdy vyrobil dva budníky pro holuby, aby mohl odchovat mladé. Dospělí holubi se ale postupně rozletěli do světa a zbylo po nich jedno černé holoubě.

„To jsme si ochočili celá rodina. Byl to holoubek a jmenoval se Pepík. Slyšel i na jméno a pokaždé přiletěl na prst. Později jsem mu pořídil holubičku a pak měli mladé.

Jednou šel kolem našeho domu v Kralupech kovář Hejda a mému tatínkovi pověděl, proč mi nekoupí nějaké pořádné plemeno. A tak se stalo, že jsem dostal dva páry polských rysů až z Kouta na Šumavě.

Od té doby mě holubářská vášeň neopustila," říká Pavel Janda. Podle svých slov vystřídal ještě i řadu dalších plemen a v současnosti má německé výstavní holuby.

Kde se v člověku bere posedlost holubářstvím dost dobře ani Pavel Janda odpovědět nedokáže, ale rozhodně to prý nejde dělat pro peníze. Často nula od nuly pojde. Někdy se daří méně, jindy více, když je například zájem z ciziny a holuby nakupují Arabové pro sultána.

Jinak to není výdělečný koníček a připravit holoubě jako pochoutku je spíše jen velká piplačka. „Důležité je, že to člověka těší a má radost z každého nového přírůstku. Pochopení rodiny je ovšem v neposlední řadě také velmi důležité," uzavírá chovatel, otec dvou synů a pěti vnoučat.