Právě doučování, jež obstarávají dobrovolníci, pomáhá nejen dětem zvládnout učivo, ale hlavně zapojit rodiče do školní přípravy.
Koordinátorka vzdělávacích aktivit Vendula Karasová upřesňuje: „Kritéria pro výběr rodiny jsou dvě: aby měli nízké vzdělání a aby na tom nebyli finančně dobře, jinak by si totiž mohli zaplatit soukromé doučování." Projekt je určen hlavně klientům s nízkým vzděláním, protože ti sami mnohdy nevědí, jak s dítětem pracovat a jak mu pomoct. Případně na to jejich znalosti objektivně nestačí (zvláště u dětí na druhém stupni ZŠ nebo učilišti).

Pedagogizace domácího prostředí
Dobrovolníci pak k nim dochází jednou týdně na hodinu a půl. Kromě vysvětlení látky a pomoci s domácími úkoly se snaží o takzvanou pedagogizaci domácího prostředí, tedy aby dítě mělo na učení klid a rodiče ho v něm podporovali. Klienti se sami o služby hlásí, většinou si o nich řeknou mezi sebou.
„Pojmeme několik desítek dětí. Při individuálním doučování má každé svého dobrovolníka a těch bývá kolem 18, 20. Většinou jsou to středoškoláci a vysokoškoláci, třetina z nich jsou i pracující lidé," popisuje Vendula Karasová. Dobrovolníci většinou zůstávají přibližně dva tři roky. Odcházejí většinou ve chvíli, kdy se začnou připravovat na maturitu či odejdou na vysokou školu. V řadách dobrovolníků jsou ve stejném zastoupení  ti, kteří studují třeba zcela jiný obor než sociální práci.

Koordinátorka přibližuje práci dobrovolníků: „Když mají rodiče zvláštní školu, kterou dokončili třeba před 20 lety,  a jejich dítě teď navštěvuje vyšší třídy základky, tak mají velký problém s tím, aby mu pomohli. Snažíme se, aby pak na děti alespoň dohlíželi a s některými je spolupráce opravdu skvělá."
Když se dobrovolník rozhodne zapojit, absolvuje nejdříve informativní schůzku. Po ní následuje zaškolení. „Co se týče pedagogických materiálů, mají jich tu mnoho k dispozici a já tu funguji jako jejich metodická podpora, zpočátku s nimi chodím i do rodin," vysvětluje Karasová.

Spolupráce se základními školami
Dobrovolníci se mohou uplatnit při individuálním i skupinovém doučování, případně také v nízkoprahovém klubu a takzvané předškolce. Mezi aktivity pořádané Člověkem v tísni patří i workshopy v základních školách. Tam si dětí zkoušejí volit svou životní strategii formou hry. „Nyní jsme schopní uspořádat jeden workshop měsíčně. Pokud budeme  mít kapacitu, tak bychom tyto aktivity v základních školách rádi rozšířili," doplnila Karasová.

S kladenskými školami se Člověk v tísni snaží spolupracovat, dobrá spolupráce je například se Čtvrtou základní školou Kladno, kde mají i asistentku pedagoga.
Koordinátorka také přidává svůj pohled na komplikace se začleněním: „Palčivým problémem sociálně vyloučených je bydlení. „Drahé bydlení na malém prostoru v soukromých ubytovnách je velkým zásahem do rozpočtu těchto rodin. Městu chybí sociální bydlení."

Jejím přáním je podchytit i velká sídliště a aby byl asistent pedagoga ideálně v každé škole. „Náš systém vzdělávání je založený na domácí přípravě. Dítě, které nemá ani vlastní pokoj a sdílí místnost s rodiči a sourozenci by potřebovalo větší pochopení," uzavírá Vendula Karasová.