Do Čech přijel s dětmi a svojí americkou manželkou, která je také vědkyně, na roční návštěvu do Mikrobiologického ústavu v Praze, kde provádí výzkum po kůrovcové kalamitě na Šumavě.

Přestože by se mohlo zdát, že obávaný lýkožrout smrkový, který v Česku likviduje velké lesní plochy, je poměrně novým problémem, podle vědce zde s námi tento tvor žije už od doby ledové. K jeho rozvoji však ideálně přispívá současné horko a sucho a také nevhodná skladba dřevin a smrkových monokultur, které jsme v průběhu desetiletí vysázeli. Vytvořili jsme mu tak ideální prostředí.

Kdy vás začali brouci poprvé zajímat?
První brouky, mezi kterými byli všichni ti, kteří žijí v okolí mého domova, jsem začal sbírat ve svých čtyřech letech. Ať to byli potápníci, nebo další hmyz. Mojí první velkou inspirací byl pan Jiří Rybníček z Vraného, který má celý život sbírání brouků jako své hobby. Ačkoli jsem byl do hmyzu zapálený odmala a v podstatě jsem ani nic jiného dělat nikdy nechtěl, okolí mě od toho zrazovalo, že je to nepraktické a nemohu se tím uživit. Vzhledem k tomu, že pocházím ze zemědělské rodiny, chtělo se po mně, abych spíše řídil traktor. To mi ale nešlo a byl jsem skutečně spíš nepraktický. Na farmě pro mě moc uplatnění nebylo, takže jakmile to šlo, poslali mě na vysokou školu. Až tam jsem poznal, že nejsem sám a že je mnohem více lidí, kteří se chtějí přírodě a broukům věnovat profesionálně a že to není nic divného. Abych tak řekl, Česko je entomologická velmoc co do počtu lidí, kteří se tím zabývají třeba jen ve volném čase.

Jak pozorujete vývoj hmyzích druhů od dob vašeho dětství do dnešní doby. Dá se z toho vyčíst, jak se chováme k přírodě?
Bohužel jen od doby mého dětství velká spousta hmyzích druhů vymizela. Za posledních padesát let jsme tomu u nás dali moderním zemědělstvím strašně na zadek. Rychlost, jakou si ničíme přírodu, se nevidí nikde na světě. Je to alarmující. Moderní zemědělská chemie je tak precizní, že už sice není vůbec žádný plevel, ale tím pádem ani hmyz. Pro lidi je hmyz mnohdy jen škůdce, ale například mouchy opylovávají mandle, jablka a meruňky. To si mnohdy neuvědomujeme. Moucha domácí je přitom nejdokonalejší robot na světě. Lidé nic takového nikdy nevyrobí. Když si hmyz přestaneme ošklivit a budeme myslet na to, že je v tom zakódován vyšší princip, začneme se chovat k přírodě jinak.

Kolik podle vás zmizelo za poslední roky hmyzích druhů?
Dříve jsme vídali chodit lidi se síťkou na motýly. Dneska už pomalu žádní motýli nejsou. To se změnilo jen za posledních dvacet let. Jen za mojí generace jsme zničili více přírody než všechny předchozí generace, které tady žily. Z osmdesáti procent má na to vliv zemědělství, development, masivní výstavba i doprava. Výsledkem hnojení a ostatních faktorů jsou všude kopřivy, místo, aby zde rostly louky s květinami. Předělali jsme tím úplně celou krajinu. My entomologové vypadáme jako podivíni, kteří si hrají s broučky, ale jedině na nich jsme schopni světu ukázat, co všechno děláme špatně. Jestli půjdeme tímto směrem, brzy nebude kam jít. Skutečně si podřezáváme svoji vlastní větev. Bez hluboké znalosti všech přírodních organismů se to ale nedá poznat. Proto musí být někdo, kdo chodí do lesů dnes i před dvaceti lety, aby viděl rozdíl.

Co pro záchranu přírody a krajiny můžeme udělat?
Lidé pro svoje zdraví a fungování nemohou žít v betonové džungli. Jsme kalibrovaní na to, abychom žili v přírodě, ne v betonu. Dnes si můžeme koupit úžasné auto a další věci, ale nekoupíme si dvousetletý dub. Nejhorší argumenty jsou ty, že je utopie pěstovat smíšené lesy, které nebudou komerčně využitelné. Ale všechno přece nejde zpeněžit. Není větší utopií pěstovat smrkové plantáže, které pravděpodobně nepřežijí? To se stalo v Čechách.

Kde se podle vás stala asi ta největší chyba?
Poslední tři desítky let jsme vůbec v Česku nepřemýšleli, kam se ubírá počasí, a vytvořili jsme tři generace smrků na stejné půdě. Je to stejné, jako byste pěstovali na stejném místě tři generace kukuřice. Půda se vyčerpá, naplní se patogeny a vytvoříte si nepřítele.

Máte v tomto případě na mysli kůrovce?
Kůrovec, který české lesy tolik trápí, je skvělý příklad. Lidé už dvě stě let studují, jak zahubit kůrovce, a až teprve teď pochopili, že hubit kůrovce nemá smysl. Podstatné je pěstovat zdravé lesy. Smrk nemá co dělat tam, kam nepatří, a nemůžeme to lámat přes koleno. Vědci to vědí a je důležité jim naslouchat. Rozhodující je půda, vodní poměry, teplota a podle toho musíme vysazovat lesy. Vědí to i lesníci, ale je rozdíl mezi lesníky a plantážníky. Bohužel lesníci jsou k vysazování smrkových monokultur často donuceni tím, jak je dřevařský byznys nastavený. Dřevařská lobby je obrovská. Navíc dnes už pro stavebnictví smrk není nezbytný. Moderní kompozitní materiály mají vynikající a mnohem lepší vlastnosti. A tam si myslím, že jsme zaspali.

Je možnost nápravy?

V České republice jsme se měli adaptovat na nové klima už před třiceti lety, to bychom tu dnes neměli největší ostudnou kalamitu. V nepředpovídatelném klimatu je ideální pěstovat lesy smíšené, věkově rozdílné. Získáme tak různé druhy stromů a tím, že jsou druhově i věkově rozrůzněné, jsou nesrovnatelně stabilnější proti problémům. To je skutečný les. Ne to, co máme nyní – smrkovou plantáž, kde prakticky nic nežije. Je tam čisto a ticho. Skutečný les je ale to, kde je křoví i mrtvé dřevo.

Co je aktuálně největším nebezpečím pro přírodu ze strany chování člověka?
Aktuálně je alarmující to, že jako jednotlivci máme několikrát větší konzumaci všeho, než tomu bylo před pár lety. A dusík, který se při tom vyprodukuje, někam musí odcházet a stejně tak fosfor. Jsou to základní procesy na planetě, ale lidé o nich nepřemýšlí. Chováme se spíše jen jako organismy, které jedí, vylučují a neplánují. Tohle se ale nedá ošidit a pochopitelně se nám to musí vymstít. Koloběh vody, energie a prvků v přírodě se nedá ošvindlovat.

Může tomu nějak napomoci váš výzkum?
Základní výzkum je velmi zapotřebí, my vědci jsme totiž hnáni zvědavostí, ne užitkem. Chceme vědět, jak věci v přírodě skutečně fungují. Právě k tomu je potřeba výzkum, bez toho bychom nevěděli, že je někdy nutné změnit celý směr civilizace. Na to je ale potřeba nová generace entomologů, botaniků a mineralogů, mladých lidí, kteří vyrazí do přírody a budou všechen hmyz a kytky studovat tam. Svět na webu není reálný, stejně jako svět ve městě také není příliš reálný. Tam koloběh uhlíku až tak moc nefunguje. Zbytek planety je to, na čem záleží.

Proč vás tak zajímá a znepokojuje koloběh uhlíku?
Letošní únor byl například nejteplejší za celou historii lidstva. V tuto chvíli je v atmosféře dvakrát více uhlíku, než když jsem byl malý kluk. To je přece hrozné. Můžeme vše zbrzdit hlavně tím, že budeme sázet stromy, zdravé lesy, čím více, tím lépe. Nemusí to být jen stromy, ale i tráva a další rostliny. Rostlina je zatím nejpraktičtější řešení, jak odsávat uhlík z atmosféry. I masivní kácení deštných pralesů je především byznys. Deštné pralesy se kácí hlavně proto, aby zde vznikaly pastviny, na kterých se chovají krávy pro hovězí maso a tolik žádané hamburgery. Je to zase všechno jen o naší nadměrné konzumaci. Kdyby si dali lidé maso jen občas, jako tomu bývalo, bude to zdravější nejen pro planetu, ale hlavně pro lidi. Budeme žít déle a nebudeme kácet tolik lesy. Zdá se to jednoduché, ale přitom je to nesmírně těžké. Bohužel tím, že jsme se naučili, že každý metr země musí něco produkovat, jsme si způsobili neskutečné problémy.

Myslíte, že je ještě šance na změnu a na záchranu? Na co bychom se měli zaměřit?
Trochu optimismu mi dodávají mladí lidé, kteří problém vidí a snaží se smýšlet a chovat už jinak. A my jako biologická komunita k tomu zvoníme na poplach a říkáme: „Podívejte se, co děje!“ Jsem proto rád, že je celá řada mladých lidí, kteří to chápou a ztotožňují se s tím, že mít rád přírodu už není pro šílence, a začíná to být mainstream. To je podle mě důvod k optimismu, že to možná nebude tak špatné.

Kde musí nastat změna?
Je především potřeba, abychom se jako společnost shodli na rozumných zákonech a hlavně je dodržovali a konečně si uvědomili, že včely a ostatní hmyz nejsou jen sekundární záležitostí, ale naopak, že my jsme na nich závislí a veškerá naše potrava. Peníze je třeba vydělávat, ale ne na úkor všeho ostatního. Hodně už se naštěstí změnilo v některých průmyslových a zemědělských podnicích a v ochraně vod.

A co pro pozitivní změnu dokážete udělat vy vědci?
Abych mohl jezdit po světě a šířit vědu, musím v Americe na všechno získat granty a na své studenty si vydělat. USA dává na vědu hodně peněz, jelikož si uvědomuje její důležitost. Když je člověk schopný a umí dodat poznatky, které slíbil, dokáže získat podporu. Ve vědě jsme hodně propojení a navazujeme vztahy po celém světě, kde to jde, hlavně v tropech. Vzájemně si poskytujeme expertizy a vzorky a budujeme dlouhodobou spolupráci. Díky tomu jsem pak schopen nakumulovat zdroj, jakým je třeba obrovská sbírka kůrovců, kterou nikdo jiný nemá, a pak ji mohu půjčovat jiným vědcům, kteří se podle toho dál učí.

Co je vaším základním posláním a motivací?
Pro nás je příroda chrám. Dělat vědu je hodně emocionální a morální záležitost. Data, granty a sláva nejsou ale pro nás tou pravou motivací. Líbí se nám rozumět přírodě a cítíme spojení s něčím větším, než jsme my sami. Baví mě sledovat například potápníky, když vím, že jejich vývoj trval třicet milionů let, aby se přizpůsobili prostředí, ve kterém žijí, třeba v nejmenší louži. A pak přijdeme my lidé, přemnožíme rybníky kapry pro svůj zisk a je po všem. A velký potápník, který žil v době, když já byl malý kluk, je najednou pryč. Jediným zásahem lidé anulují ty miliony let strašně složitého procesu. Z toho, že my lidé bojujeme proti něčemu, co tu bylo mnohem déle než my a co je mnohem důležitější než my, mi jde mráz po zádech. A my to v naší zaslepenosti prostě zlikvidujeme.

Jakým způsobem lze ještě více podpořit vědu a výzkum?
Je potřeba, aby univerzity a různé akademie věd investovaly do profesionálních komunikátorů, aby se vědecké informace dostaly v uchopitelné formě mezi veřejnost, lidi to bavilo a pochopili smysl. Na naší vědě je krásné, že jsme jí posedlí, a díky zkoumání jednoho jediného druhu, jakým je třeba kůrovec, zjistíme, že je to celý vesmír složitostí, že má za sebou několik milionů let vývoje. Takové objevy jsou úžasné a člověk zjistí, že odhalil nový svět, ale vědci už nestíhají sdílet všechny tyto objevy s veřejností. Komunikací vědeckých objevů se posune lidské vnímání od nudného normálu k něčemu novému a třeba i prospěšnému.