Raději by vzpomínal na příjemnější okamžiky života. Tak silný a otřesný zážitek ale nelze z hlavy ani po deseti letech vytěsnit. Navíc nedokáže ani nechce zapomenout na nevinné oběti, které v důsledku lidského fanatismu skončily pod troskami světového obchodního centra – newyorských dvojčat.
Tak jako se někdo dokáže z bolesti vyplakat, Kladeňák Josef Fousek se z amerických zážitků vypsal v knize, které dal název Co jsem andělům neřekl. Přesto vzpomínky na New York 11. září 2001 přetrvávají.


Z jakého důvodu jste byl tehdy v Americe?
Dozvěděl jsem se, že mám odjet do New Yorku s Jirkou Krampolem a uvádět tam II. country festival. Pozval nás majitel Restaurantu Zlatá Praha v newyorské čtvrti Queens, exulant Jiří Suchánek. Jirka se mnou ale nakonec nejel, protože měl nějaké natáčení v Čechách. Byla to už moje několikátá cesta do Ameriky, ale tentokrát se mi tam, nevím proč, nějak nechtělo. Svěřil jsem to i bratranci Mirku Rysovi a ten mi říká: „Pepiku, když se ti někam nechce, tak tam nejezdi!“ Neposlechl jsem ho a odjel.


Kdy a kde jste vystupovali?
Kromě mě tam vystupovaly české a slovenské kapely a řada zahraničních. Nechyběly Greenhorns, Sebranka, Žobráci, Poutníci. Ze známých osobností tam byl například Jan Vyčítal, Petr Kocman, Věra Martinová, Mirek Černý, Laczo Deczi, Allan Mikušek, Emil Formánek a řada dalších. Ubytováni jsme byli ve Zlaté Praze a část nás bydlela v penzionu patřící témuž hotelovému komplexu na Astoria Street. Vystoupení všech skupin se konalo 7. září v kostele svatého Jana Nepomuckého. Další den jsme přejížděli do campu v Ascaloně u řeky Delaware. Zažili jsme tam bezvadné obecenstvo, kde nás všechny přivítali. Měli jsme obrovský úspěch, a to nejen u krajanů, ale i Američanů. Prodávali se desky, knihy, bylo to fajn. Byl jsem rád, že jsem jel. Tam jsme strávili dva dny.


Jak vzpomínáte na den před tragédií?
Nikdo pochopitelně neměl tušení, co se stane. Vrátili jsme se z Ascalony do penzionu v Queensu. Den před tragédií jsem si chtěl zajet na Manhattan, ale zabloudil jsem. Toužil jsem fotoaparátem zachytit New York přímo seshora z dvojčat – World Trade Center. K tomu už ale bohužel nedošlo. Projížděl jsem tedy New Yorkem a obdivoval krásné čisté město, kromě dalšího se zašel například podívat k bráně, kde byl zastřelený John Lennon.


Podle plakátů jste měli mít poslední vystoupení ve Zlaté Praze 11. září 2001, které už se nekonalo. Jak vzpomínáte na tento den?
S textařem Mirkem Černým jsme procházeli Queensem a šli jsme na snídani do řecké taverny. Potom jsem šel koupit tričko do malého obchodu pro syna. Líbilo se mi to s obrazem Krista. Prodavač byl černoch, měl slzy v očích a rukou mi ukazoval na obrazovku televize. Viděl jsem letadlo, které narazilo do věže obchodního centra a následně výbuch a plameny. To bylo kolem deváté hodiny. Mirkovi proto říkám: „Podívej se, tady mají ty bláznivé akční filmy jako u nás!“ Mirek ještě chvíli sledoval obrazovku, a protože uměl dobře anglicky, řekl mi smutně: „Pepiku, to je živě!“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že se v ten den stala velká tragédie. Jako včera si vzpomínám i na to, jak Honza Vyčítal jen řekl: „Začala teroristická válka ve světě!“


Jaké byly vaše první pocity, když jste se dozvěděl, co se vlastně stalo?
Krásná návštěva kulturně vyspělého New Yorku se v tu chvíli proměnila v tragickou událost. Všechno jakoby utichlo a my jsme jen potkávali lidi stojící užasle před obrazovkami televizorů. Ve všech restauracích sledovali lidé televizní přenosy a zprávy a nikdo pořádně nevěděl, co se vlastně stalo.
Ve vzduchu viselo mnoho otázek a strach. Na Manhattan už jsem nedojel. Nebylo na to ani pomyšlení. Byl to jeden z životních okamžiků, na které se zkrátka nezapomíná. Věra Martinová, která byla z nás nejblíže té tragédii, se večer vrátila za námi do Zlaté Prahy a v jejích očích byl úžas a obrovský smutek nad tím, že tři tisíce lidí skončilo svůj život v troskách světového obchodního centra.


Co vám nejčastěji běželo hlavou?
V tu chvíli jsem si uvědomil, že fanatismus je největší nebezpečí naší civilizace. Další nepříjemností bylo i to, že své ženě jsem před tím telefonoval, že jedu na Manhattan a po tragédii jsem se jí nemohl tři dny dovolat. Ta v Čechách prožívala hrozné chvilky, protože o mně neměla jedinou zprávu. Nevěděla kde jsem, ani co se se mnou stalo. Stejně jako celý svět koukala na televizi a čekala na nové zprávy. Když jsem se jí po třech dnech konečně dovolal, tak si pamatuji, že mi řekla: „Svět je nebezpečné místo
k žití.“


Jste věřící člověk, pomohla vám víra i tehdy?
Je trochu osudové, že den před teroristickým činem jsem se modlil v chrámu svatého Patricka nejen za svoji rodinu a za svou vlast, ale za celý svět, abychom žili v lásce a míru. Ve stejném chrámu zanedlouho sloužil newyorský arcibiskup mši za oběti teroristického útoku. Pro všechny z nás bylo podivné, že světové město tak ztichlo a bylo skoro strašidelné. Jen občas přeletělo vojenské letadlo. Byl to údiv, překvapení, zděšení.
Nikdo nevěděl, co má dělat. Celé dny jsem se jen coural po městě a čekal jako ostatní. Jednou jsem pozdě večer spatřil v Sokratově parku zapálené svíce. Byli tam nejen Američané a farář mluvil civilně o tom, co se stalo a lidé mladí, staří i děti stáli. Tak jsem i já tiše stál, poslouchal a modlil se za oběti.


Na co nelze zapomenout?
Nemohu zapomenout na okamžiky, kdy přes Brooklynský most běžely tisíce Newyorčanů vzápětí po výbuších. Nedá se zapomenout na sanity, které přivážely do místních nemocnic zraněné hasiče, úředníky, turisty a další lidi. Na vše jsem se díval z okna svého pokoje. Stále ve mně zůstává obraz pozůstalých, maminek, žen, dětí, přátel, kteří stáli u velkých papírových srdcí s fotografiemi jejich zahynulých blízkých. Obdivoval jsem chladnokrevnost Američanů, kteří nepropadali panice, ani mstě a nikdo, koho jsem viděl truchlit, v sobě neměl nenávist. Všichni jsme věděli, že ať by se stalo neštěstí kdekoli na světě, týká se to i nás, zkrátka každého člověka.

Pozn. redakce: Do Čech se výprava umělců vrátila až několik dní po útocích vůbec prvním letadlem, které bylo v tu dobu vypraveno z Kennedyho letiště.

…V té obrovské výšce jsem měl dojem, že vše, co se událo, bylo snem. Ošklivým a nezapomenutelným. Strašlivým a děsícím. Pod námi nekonečně dlouhé street a avenue. Miliony světel. Tam někde dole stále bojují stovky hasičů, záchranářů a lékařů s maskami na tvářích, v prachu a dýmu.
Při odbavování na Kennedyho letišti nás zasáhla infekce nedůvěry. Zasmušile jsme pozorovali pasažéry jiných národů a naše zraky zůstávaly déle u těch snědých. Vypil jsem další Chivas, dvanáctiletou whisky, kterou nám podávala milá letuška z Kyšic.
Ze stresu jsem jedl všechno, co nám nabízela. Kuře, zmrzlinu, ovoce, víno, dvanáctku Plzeň. Sytil jsem se ze strachu a z únavy. Zážitek minulých dnů byl příliš silný. Věra Martinová mlčela. Viděla zblízka, co je to hrůza. Byla z nás nejblíže k místu tragédie. Bydlela na Manhattanu.
Pod námi v hloubce desetitisíců metrů se převaloval oceán…

Výňatek z knihy Josefa Fouska Co jsem andělům neřekl