Historikové se radují: po letech byl nalezen smírčí kámen z roku 1753

Kámen zmizel ze svého původního místa na okraji Slaného někdy v roce 2006. Posléze se objevil po 11 letech v areálu soukromé zemědělské usedlosti v Královicích. Ani její majitel neví, jak se tam smírčí kámen z 18. století dostal. Náhodně ho nalezl při úklidových pracích.

Kámen jako první identifikoval při prohlídce usedlosti sběratel a člen Komise pro kulturu a památky ve Slaném Martin Nič, který byl v Královicích u staršího muže nedávno na návštěvě za účelem odkoupení historických předmětů. Podle královického majitele usedlosti se údajně kámen k němu na pozemek dostal před časem s odpadním materiálem a zeminou při terénních úpravách v areálu.

Také čtěte: Petr Ton prožívá nejhorší chvíle kariéry

Kdo z rodiny ho ale konkrétně přivezl, senior netuší. Snad synovci, vnuci nebo nějací najatí brigádníci. Když se od Martina Niče dozvěděl, o jaký vzácný předmět se jedná a jaká je jeho historická hodnota, ochotně souhlasil s jeho věnováním nálezci a návratem kamene na původní místo. Nálezce proto neprodleně kontaktoval vedení slánského úřadu, jak s historickým unikátem naložit.

Po zjištění přesného místa, kde kámen stával, by ho vedení města Slaného rádo vrátilo na původní místo a doplnilo o informační cedulí s příběhem, který kámen provázel. Vše je ale ještě otázkou jednání, potvrdil uvolněný člen rady města Pavel Bartoníček, který má z nálezu, coby milovník historie, neskrývanou radost.

Na kameni je rytina kříže, letopočet 1753 a nápis "ZDE VZAL SVE KONCE GIRZI LOSKOT" - připomíná úkladné zabití Jiřího Loskota.

Legenda praví. Publikováno ve Slánských listech 29/1996

LOSKOTŮV POMNÍČEK

Tehdá, když stavěli novou císařskou silnici ze Slaného na Písek a dál k Lounům, pěknou, rovnou, namísto té staré, která se klikatila kolem Brůdku, tehdá odehrál se smutný příběh, který malá kamenná památka až do dnešních dob připomíná.

Lomilo se století osmnácté ve své polovině, když novou silnici stavěli a k pracem na ní povolali nejen formany a povozníky, ale každého, kdo vůz a koně ve městě a v okolí vlastnil.

Tak také dva sousedé slánští Václav Loskot a Josef Jakeš, ač se v lásce nijak neměli, museli na stavbu se svými povozy. Ta jejich vzájemná nevraživost bůhví odkdy pocházela, snad už jejich dědové si něco provedli, ale přetrvala a jak už to bývá přenesla se i na potomstvo. Loskotův syn Jiřík byl povahy klidné a vyrovnané a starými rodovými sváry se zbytečně nezanášel. Kde mohl, ruku k dílu přiložil a kolikrát za otce i s potahem na stavbu nové silnice vyjel. Zapřahal s úsvitem, spokojený a šťastný. Vždy první s naloženou fůrou vyjížděl a jen se těšil, že až práci skončí, sejde se svou milovanou Liduškou Procházkovou.

Nepřehlédněte: Kladenští si stěžují na bezpečnost u centra

Těch co si na hezounkou Ludmilu Procházkovou myslelo bylo víc a jedním z nich byl i Jakešův Blažej, chlapík nerudný a nadutý, který o práci nezavadil a spíš jen frejům, pitkám a kostkám se věnoval. Vůbec mu nebylo po chuti, že Liduška dala přednost chudému Jiříkovi a když se po městě začalo povídat o brzké svatbě těch dvou, přerostla Blažejova žárlivost v nenávist tak velkou, že se odhodlal k hrůznému činu.

Věděl, že Jiřík ráno vyjíždí se spřežením jako první a věděl také, že musí s plně naloženým vozem přejet přes vetchý, dřevěný můstek, spojující ramena staré a nové silnice nad Brůdkem. Za tmavé noci přišel a uvolnil trámy, které chatrný můstek nad úvozem podpíraly a čekal.

Mladý Loskot jel druhého dne opět s fůrou jako první. Nic netušíc a s hlavou plnou zásnub a svatby vjel na porušený mostík. Praskot a zděšené řehtání koní bylo poslední co slyšel. Mostík se propadl a ti co jej s povozy následovali, vynesli z úvozu jen zohavenou Jiříkovu mrtvolu.

Zvěst o Jiříkově tragické smrti letěla od úst k ústům a rozrušila celé město. Různé šly řeči o příčině Jiříkovy smrti a povídalo se, že mu možná do hrobu kdosi dopomohl, ale nakonec bylo prohlášeno, že k pádu a smrti došlo nešťastnou náhodou.

Starý, zoufalý Jiříkův otec nechal po dostavění nové silnice postavit na místě synovy smrti malý pomníček. Liduška se odřekla světských radostí a odešla do kláštera a z města zmizel i Blažej, snad trápený a pronásledovaný výčitkami svědomí. Jen čas ubíhal svým neměnným tempem dál.

Zdroj: Deník / Husárová KateřinaNa vánoce roku 1766 se do pražské nemocnice "u milosrdných" přibelhal chorý ubožák. Šedivý, zjizvený, jednoruký, se na omrzlých, jen spoře ovinutých nohou neudržel a upadl hned v bráně. Bylo zřejmé, že cesta ubožáka do nemocnice, bude jeho cestou poslední. Nemocného se ujala sestra Agáta a opatrovala jej se vší péčí. Nebožák ji prosil, aby mu pomohla uzdravit se, že musí ještě domů, aby se vyzpovídal z hrozného činu svého mládí a poprosil za odpuštění rodiče i dívku, které nejvíc ublížil.

Mohlo by vás zajímat: Kladensko má svůj atlas svatebních lokalit

S hrůzou se tak Liduška Procházková, nyní řeholní sestra Agáta, dozvěděla pravdu o Jiříkově smrti. Blažejovi, neboť on byl tím umírajícím ubožákem, který se jí před posledním vydechnutím vyzpovídal, slíbila odpuštění rodičů a protože si tolik už za své provinění vytrpěl, odpustila mu jménem svým i Jiříkovým.

Když byl Blažej pochován, uvědomila šetrně oba staré rodiče o synově smrti, o všem, k čemu se jí před smrtí doznal i o tom, jak se před smrtí ze svého hříchu kál a všechny prosil o odpuštění.

Blažejův otec dal potom s manželkou Rosalií poblíž jejich chalupy postavit kapli u Čtrnácti pomocníků a založil fundaci ke sloužení mší za duši nebohého syna…

Tolik dnešní příběh, jehož pravdivost potvrzuje pomníček u staré lounské silnice.