Sedmadvacetiletý Petr Žebro ze Zlonic nastoupil do policejního sboru hned po ukončení potřebného vzdělání. O svém budoucím povolání měl jasno už ve školních lavicích. Jako člen hlídkové jednotky se nesčetněkrát ocitl ve stresové situaci, kdy včasný zásah policie zachránil něčí život. Jak se s takovým psychickým vypětím vyrovnává? Co ho na jeho práci nejvíce baví? Jaký případ mu po dobu jeho služby utkvěl v paměti? Na tyto a další otázky odpovídal Petr Žebro Kladenskému deníku.

Jeden z vašich nedávných úspěšných zásahů se stal v Hřebči, kde jste zachránili seniorku, která upadla v koupelně.
Když jsme vyjížděli, věděli jsme z hlášení, že rodina se nemůže dozvonit na svou babičku a mají o ní strach. V minulosti totiž už jednou prodělala mozkovou příhodu a navíc byla krátce po operaci ledvin. V bytě se svítilo, ale na zvonek nikdo nereagoval ani se neozýval.

Už v autě jste si říkali, že se může stát to nejhorší?
To ne. Spíš jsme se domlouvali, kdo bude co dělat. Běžně to tak činíme, aby bylo jasné, kdo si vezme páčidlo na dveře, kdo defibrilátor, aby to pak všechno dobře klapalo.

Co následovalo po vašem příjezdu?
Když jsme přijeli, byl už na místě i správce objektu, který měl náhradní klíče. Ten zjistil, že je byt zevnitř zamčený. Pak už jsme na nic nečekali a vyrazili dveře. Paní jsme našli ležet v koupelně. Sice byla při vědomí, ale byla velmi apatická. Vůbec nevnímala, že jsme u ní. Klekl jsem si k ní a začal na ni mluvit. Dal jsem jí ruku a snažil jsem se jí stále dávat nějaké podměty, aby mě vnímala. Pak přijela záchranná služba.

Podobný případ jste zažil také v lesích mezi Malými Kyšicemi a Chyňavou, kde jste pátrali po zraněním cyklistovi.
Hlídku unhošťských policistů zastavili při kontrole dva muži s tím, že z lesa slyší volaní o pomoc. Policisté jeli obhlédnout situaci a jelikož se jednalo o rozsáhlé údolí, zavolali na místo posily.

Na místě jsme rozdělili?
Přesně tak. Já jsem šel ještě s jedním kolegou pěšky. Sledovali jsme hlas a snažili jsme se jít po jeho stopě. Volali jsme na muže a ten nám odpovídal. Po chvíli jsme už z dálky viděli jak něco svítí na zemi. Doběhli jsme tam, našli jsme kolo a kousek za ním ležícího muže.

Byl zraněný?
Vím, že záchranáři měli podezření na poraněnou páteř a byl prochladlý. Absurdní bylo, že volal o pomoc dlouhé hodiny a mobilní telefon měl při tom kousek od sebe, ale jelikož se nemohl hýbat, nedosáhl na něj. Neotočil se. To samé s pitím, to měl v batohu na zádech, ale také na něj nedosáhl.

Co jste dělali jako první?
Kolega utíkal pro lékárničku. Sundal jsem si kombinézu a pána jsem přikryl mikinou. Opět jsem si s nim povídal a snažil se ho udržet při vědomí. Vyptávali jsem se, co se stalo. Říkal, že tudy jezdí pravidelně a teď ho potkala špatná náhoda, kdy mu vypadlo přední kolo z vidlice a upadl.

Stává se vám, že vám následně lidé, kterým takto pomůžete, chtějí poděkovat?
To se mi nikdy nestalo. Ani to přece kvůli tomu neděláme. Ale vzpomínám si, že nám přišel hezký dopis od záchranné služby, za spolupráci při zásahu v Unhošti.

Zažil jste nějaký případ, který máte stále v paměti?
Jeden jediný výjezd mi v hlavě utkvěl, a to vážná dopravní nehoda, kterou měli kolegové z Městské policie Kladno v centru města. Tam jsem byl také jako první a to mi skutečně zůstalo v hlavě. Jelikož jsme vážně zraněné strážníky znali a potkávali jsme se s nimi při službě. Ale to je tak jediný případ.

Je to těžké, vnímat ty různé osudy a neštěstí?
Beru to jako svou práci a povinnost. Není to tak, že bych přijel domů a přemýšlel, co jsem všechno viděl. Přijedu domů, sundám si policejní kombinézu a v tu chvíli jsem hasič.