Hubertova jízda je oficiální akcí, která každoročně ukončuje závodní jezdeckou sezonu a zároveň vzdává hold patronu jezdců, myslivců a lovců, svatému Hubertovi. Základem současné Hubertovy jízdy je hon na lišku. Liška však není opravdová, představuje ji jeden z jezdců s liščím ohonem připnutým na saku. Pole jezdců vede tzv. master, jehož pokyny musí jezdci poslouchat. To znamená přesně dodržovat trasu, sesedat z koní až na pokyn apod. Ačkoliv se celá jízda nese ve společenském duchu, jsou veškeré prohřešky jezdců sledovány a zapisovány. O trestu rozhoduje v přátelském ovzduší porota při večerním soudu. Hubertova jízda je zakončena závěrečným halali.

Historie Hubertovy jízdy

Štvanice na zvěř se podnikaly od nepaměti. Postupně ale přestalo jít jen o samotný lov. Z honu se stala významná společenská záležitost a kratochvíle. Pak přišly tzv. parforsní hony. Už nešlo o krev, ale spíše o sportovní stránku věci. Zvíře dostihnout a přemoci, ale nezabít. Lovili se jeleni či zajíci, jako nejlepší se ale ukázaly lišky - byly nejrychlejší a nejchytřejší a hon tak byl nejnapínavější. Dodnes mají klasické hony na lišku velkou oblibu v Anglii.

Tato tradice vzešla právě z Anglie, kde účast v honu na lišku znamenala prestižní společenskou událost: jezdci i koně našňoření od hlavy k patě. Dámy ve svých nejlepších šatech (hon absolvovaly v dámských sedlech), pánové elegantní saka, bíle kalhoty a naleštěné jezdecké boty. Tradice nošení sak a fraků setrvala dodnes, avšak málokdo zná původní společenský bonton: dámy výhradně v tmavých barvách a pánové mohou použít i červenou, ale pozor - pouze vedoucí honu: master. Právě červené sako pomáhalo mnohočetnému pelotonu koní a jezdců bezpečně určit, kde se právě nalézá master, neb úlohou mastera bylo stopovat zvěř, tudíž udávat směr honu.      

Parforsní hony mají tradici i v českých zemích. Hrabě Oktavián Kinský uspořádal na statku v Chlumci nad Cidlinou první parforsní hon po anglickém vzoru roku 1836. Po první světové válce nabraly hony symboličtější rozměr. Pronásledoval se pouze jezdec představující lišku. Jezdec míval na rukávu připevněn liščí ohon a smečku psů vedl po umělé stopě značené uměle vyrobenou liščí močí. Po druhé válce u nás parforsní hony zanikly. 

Novodobé pojetí českého parforsního honu čerpá jak z typu francouzského, orientovaného na společenskou stránku, tak anglického, který zdůrazňuje sportovní vyžití. Zachován zůstal tradiční ceremoniál honu, stejně jako jeho pořádání v otevřené přírodě za doprovodu diváků.