„Hlavně přijď o něco dříve, ať máš dobré místo,“ říkala mi Aneta. Řekl jsem si, že z Kladna vyrazím v šest, abych vše stíhal. Doprovázel mě přítel Jirka, samozřejmě na tak velkou událost nemůžu jít sám.

Zrovna jsem dokončoval do úterního vydání jiný článek o Anetě Salačové, jelikož jsem měl víkendovou službu a chtěl jsem mít předem vše připravené. „Za deset minut vyrážíme,“ znervózňoval mě Jirka, jenže já musel rozhovor dokončit. Pět minut před osmnáctou hodinou byla napsána poslední tečka. Pak už se jen nastrojit a vyrazit.

Půjčil jsem si auto a byla to chyba. Myslel jsem si, že se musí něco pokazit. Spojka totiž vždy zůstala na podlaze, takže se téměř nedalo rozjet. „No co se dá dělat, nějak to zvládneme,“ řekl jsem si v duchu. To už jsem se kodrcal směr Praha.

Auto mě odměnilo notnou dávkou uklidnění, kdy v něm hráli samé písničky, co mám rád. Po zhruba čtyřiceti minutách a několika kapkách potu na mém čele kvůli spojce, jsme byli v Dejvicích, kde jsem našel parkovací místo téměř hned a hlavně u metra. Bomba.

Jirka mě před cestou poprosil, abych prostudoval mapu, abychom věděli, jak pojedeme. Má jasná představa a úžasný orientační smysl ale zklamaly a skončily, když jsme dorazili na Výstaviště. Nutno podotknout, že jsem v metru poprvé v životě jedl. To si asi nadlouho zapamatuji, stejně jako to, co jsem měl. Kvalitní jogurt s borůvkami a rohlíkem. Klasika.

Několik minut jsme hledali scénu, kde se vše mělo odehrát. Bohužel, bezvýsledně. Na cestě za zážitkem jsme potkali dva docela slušně vyhlížející mladé teenagery, kteří nás nasměrovali, protože také mířili na SuperStar.

Musím říct, že jsem byl negativistický, protože jsem si myslel, že to není nic pro mě. U vchodu byly provizorní papírky kdo se kam má hlásit. Ještě, že byl Jirka se mnou. Já bych to moc dobře nepochopil.

Nahlásil jsem své jméno a napadlo mě: „Panebože, co když je těch Nováků víc?“ Naštěstí nebylo. Na listině hostů mé jméno figurovalo na deváté řádce. Cítil jsem se váženě.

Ochranka nás hned zpočátku prošacovala, jestli nejsme teroristi. Našli jen čokoládové tyčinky a můj foťák. Cukrovinku jsme museli na místě sníst nebo odevzdat. Takže asi víte, co jsme udělali. Fotoaparát mi zabrali a dali mi číslo, díky němuž mi ho na konci vrátili.

Měli jsme místa ke stání. Naštěstí tu nebylo tolik lidí, takže byl dobrý výhled. Před námi stálo asi osm diváků, takže průměr.

Na pódium přišel moderátor Dominik Turza a nabízel hypermoderní mobil. Chtěl holku a kluka. Bezhlavě jsem mával rukou a řval: „Vyber mě! Mě!“ Asi mě neviděl, jinak nevidím důvod, proč byla jeho volba jiná. Nakonec jsem usoudil, že to tak bylo nejlepší, protože pro získání telefonu musela vybraná dvojice tancovat, což já moc dobře neumím.

Dominik dával i instrukce, co bychom měli a neměli dělat. Čekal jsem něco ve smyslu: „Až ukážeme, budete tleskat,“ a podobně. Pokyny zněly jasně: Nežvýkat! Fandit! Tleskat! A uvědomit si, že nás možná natočí kamera, tak ať nevypadáme…, všichni si domyslí jak!

Začal přímý přenos. Leoš Mareš na scéně rozpoutal nevídaný řev a potlesk. To byla první chvíle, kdy jsem na třicet vteřin ohluchl. Vzápětí přišla i jeho moderátorská kolegyně Tina. Společně uvedli Rytmuse jako hosta. Když začal rapovat, všichni vískali, skákali a pohybovali se do stran. Já v tom neviděl nic než slova s docela rytmickou hudbou.

Musím podotknout, že jsem nevěděl, že nebudu nic slyšet. Když mluvil Leoš, Tina nebo porota, pochytil jsem jen pár slov. Naštěstí zpěv byl nahlas, takže jsem si to užíval.

První vystoupení mě rozehřálo. Už jsem se také vlnil, vískal a byl dobře naladěný. Asi se na mě přenesla pubertální vlna malých holčiček stojících přímo u pódia. Bylo mi neskutečné horko. Nedivím se, že někdo na koncertech omdlí, protože chvílemi to bylo k nevydržení.

Má jediná favoritka, Simona Fecková, vystupovala až ke konci, takže jsem si prostál dost času ani ne na zpěvu, ale reklamách. To vždy přišel Dominik Turza s nějakou vychytanou soutěží, a tak skalní fanoušci ještě rapovali a zpívali, aby mohli získat všechny podpisové karty. V jedné pauze přišla i tancující smrtka z jiné talentové show. Rozproudila davy i mě, i když jsem si v tu chvíli zajišťoval možnost rozhovoru s finalisty.

Několik bodyguardů se mnou odmítlo mluvit. Řekli mi, že pokud nemám novinářský průkaz, a ten jsem u sebe neměl, nic mi neřeknou. Až jeden z nich mě poslal za produkční Lucií Juráčkovou. Dlouhé vysvětlování, že jsem opravdu novinář, předání vizitky a odkaz na obdivovanou Anetu Salačovou, ji obměkčili a dovolila mi zůstat čtvrthodinku s mladými zpěváky.

S úsměvem na rtech jsem se vrátil na své místo, ovšem mezitím jsme se s Jirkou prorvali skoro až k pódiu. Jirka byl pohlcen soutěží, tancoval, zpíval, skákal, řval na porotce a tleskal. No, když to vezmu zpětně, dělal jsem to i já.

Když všichni odzpívali, rychle jsem běžel k finalistům, abych využil příležitosti. Vyškrábal jsem se na pódium, kde se všichni fotili. Celou dobu jsem pokukoval po Simoně Feckové, abych ji včas odchytil. Měl jsem jen čtvrthodinu!

Konečně jsem se představil a ona mě. Já samozřejmě vykal, ale ona mi řekla, ať si tykáme, což mi nedělalo takový problém. Přátelsky jsme pokecali, asi sedm minut. Mezi tím jsem se pokládal otázky. Jenže ostatní novináři se už cukali a řvali na mě, ať už jdu pryč.

Nakonec jsem požádal Simonu o kontakt. Rychle mi řekla svou elektronickou adresu a já úplně zapomněl ovládat telefon. Roztřásl jsem se. Mírně do mě strčila. „Ukaž, já ti to napíšu,“ řekla, adresu naťukala do mobilu a uložila do konceptů. A já odešel s úsměvem. Cestou domů jsme s Jirkou nemluvili o ničem jiném. Dokonce jsme potkali společnou kamarádku v metru, která s námi autě odjela domů, protože bydlí o jeden dům dál.

A na co jsem se Simony Feckové ptal? Aspoň nějaké otázky sem píši:

Kdo ti v soutěži nejvíce chybí?
Nejvíc asi Aneta Salačová a Celeste Buckingham. S Anetkou jsme se hodně sblížily. Opravdu musím říct, že ona je úžasná baba. Byla s ní ohromná legrace. Chodily jsme do rychlého občerstvení, když jsme měly hlad. Výhodou bylo, že její přítel bydlel blízko, takže nám někdy jídlo přinesl (smích).

Dneska ti porotci naložili, co na to říkáš?
Nemyslím si, že by mě moc kritizovali. Spíš hodně naložili Peťovi, což mě moc mrzí, protože si myslím, že on zazpíval velmi dobře. Oni mě neshodili, nějaké věci jsou fakt pravda. Hlavně názoru Paľa Habery si cením nejvíce, protože je fakt, že nechci dělat popovou hudbu, ale spíše r’n’b nebo jazz.

Jak se ti líbí štáb a soutěžící?
Oni jsou všichni úžasní. Nemám žádné výhrady. Všichni jsou milí, zlatí, bavíme se. Jsme taková jedna velká rodina.

Co děláš v týdnu?
Nacvičujeme zpěv nebo natáčíme medailonky. Teď jsme měli třeba podpisovou akci, která mě ohromě bavila, protože zpívám pro lidi, což mám ráda. Mrzelo mě, že jsme na celou akci měli určený čas, vydržela bych tam klidně celý den.

Co bys chtěla dělat v budoucnu?
Každopádně chci pracovat s lidmi, pokud mi zpívání nevyjde, i když věnovat se hudbě profesionálně bych moc chtěla. Hlavně bych nemohla pracovat v kanceláři.

Kdyby se našel nějaký producent, jak by deska měla vypadat?
To by nebylo úplně jen na mě, protože já si ráda nechám poradit, neboť si pomoci cením. Chtěla bych klasickou, jednoduchou hudbu ve stylu soulu, jazzu nebo r’n’b. Když si to člověk pustí a řekne si, že je to hezké. Také bych si chtěla napsat i pár textů, jelikož nějakou dobu si je už píšu. Jsou o všem možném, hlavně je zajímavé, že někteří lidé pochopí, o čem jsou, až když jim to řeknu, nebo si je přečtou znovu, což si myslím, že je dobře.