Koní přibývá, a tak poptávka po kvalitním podkováři roste. Jedním z nich je Zbyněk Jelínek, žijící s manželkou Monikou v malé vesničce zhruba s dvaceti obyvateli v Lisovicích.
Bývalou usedlost a tři koně hlídají čtyři psi. Ve výběhu jsou spokojeni welšpony Jup, tarpanský pony Normen a kobylka teplokrevníka Jizera, kterou čeká okování.


„Samostatně a poprvé jsem okoval vlastního koně, u kterého mě vidíte dnes. Kůň se ková po sedmi týdnech a to by mělo být pravidlem. Po zemědělské škole jsem si šel složit zkoušku do Jaroměře, protože nastal problém sehnat podkováře. Tam jsem se zdokonalil v anatomii a stavbě kopyta, korekturami a úpravou paznehtů a kopyt,“ vyprávěl Zbyněk Jelínek.
Dříve podkovář vykoval celou podkovu. V této době se rozmohla strojová výroba a mnoho podkovářů pouze upravuje sériově vyráběné podkovy. Ručně vyráběné podkovy jsou dražší, ale jejich výhodou je, že jsou dělány přesně na kopyto a zvláště u nemocných a atypických kopyt mohou zvířeti lépe vyhovovat.


Vhodná podkova totiž výrazně sníží namáhání kloubů a šlach. Po přikování podkovy je nutné zvíře prohlédnout a zkontrolovat, zda nekulhá. Pokud ano, je nutné podkovu sejmout a problém odhalit. A protože poptávka je veliká, zrodil se nápad, mít pojízdnou kovárnu.
„Vyjíždím skoro denně od Plzně až po Českou Lípu. Dříve byl kovář v každé vesnici. Ti se zabývali opravami nářadí, pluhů, ale koně podkoval málokdo. Když je všechno v pořádku, tak potrápím koně hodinu,“ dodal podkovář, manželka Monika pokračovala.


„Také se stalo, že manžel se doplazil domů s polámanými žebry. Že by ho kůň vyloženě kopl, tak to se nastalo. Přední noha je nebezpečnější. Když se kůň zvedne na zadní, je schopen i zabít, to je ohromná síla, a pak, má i zuby. Při práci se musí dodržovat nějaká pravidla. Pomalu se přiblížit, promluvit na něho a pohladit. Kůň vycítí jak se k němu chováte,“ řekla Monika.


Poslušný kůň jako byl tarpanský pony Normen si drží rovnováhu na třech nohách sám, o čemž jsem se sám přesvědčil.
„Pokud máme volno, a toho je strašně málo, vyjíždíme s manželkou hezkou krajinkou na Lotouš. Ono vlastně není kam jezdit, i když jedeme slušně po okraji pole, statkáři si stěžují. A konkurence? Té se nebojím, dělám řemeslo poctivě,“ řekl podkovář Jelínek z Lisovic. Autor: Břetislav Kostka