Kvůli tomu, že tehdy jedenatřicetiletý Kladeňák František Kosík spolupracoval za 2. světové války s domácím protifašistickým odbojem Obrana národa, byl 30. června 1942 na střelnici v Kobylisích popraven zastřelením.
„Tatínek byl rodák z Rozdělova, kde bydlel se svými rodiči a vystudoval zde i strojní průmyslovku. Vzhledem k tomu, že nemohl najít odpovídající zaměstnání, rozhodl se pro práci u policie a v osmatřicátém roce odešel do Prahy,“ uvedla jeho jediná dcera Jiřina Perglová.


V té době se začal aktivně podílet na odbojové činnosti, vydával takzvané Kmenové listy, potravinové lístky pro příslušníky policejního obvodu. Toho využil a začal vydávat falešné občanské průkazy i ilegálním bojovníkům, členům Obrany národa a odbojovým organizacím. Byl aktivním spolupracovníkem tehdejší nejznámější zpravodajské skupiny domácího odboje – Balabán, Mašín, Morávek – Tři králové v čele se štábním kapitánem Václavem Morávkem.


„Kvůli tomu, že tento muž se několikrát ukrýval před gestapem v našem vokovickém bytě a později při přestřelce jedenadvacátého března roku dvaačtyřicet padl na pražském Prašném mostě, získali Němci klíče od všech ilegálních bytů, kde se ukrýval, a tím pádem i od našeho,“ řekla Jiřina Perglová.


Když tuto skutečnost František Kosík zjistil, tak začal narychlo předělávat a vyměňovovat zámky od zmíněných bytů. Z vlastního ve Vokovicích odstranil vše, co by ho kompromitovalo. Přesto byl někým prozrazen a ještě tentýž měsíc zatčen.
„ Mně byl rok. Maminka mi vyprávěla, že gestapo přišlo k nám domů a tatínka odvezli do Pečkova paláce a později na Pankrác, kde byl uvězněn tři měsíce. Při svém odchodu z domova si nesměl vzít ani osobní věci. Já už jsem ho nikdy více neviděla. Maminka měla povolenou poslední návštěvu před jeho popravou jedenáctého června, kdy ho viděla naposledy. Ujistila ho, když se něco zlého stane, dokáže mě sama dobře vychovat,“ řekla Perglová.
Kvůli tomu, že se vše událo v době atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, měli vězni, stejně jako František Kosík, téměř stoprocentní jistotu, že z kriminálu živí neodejdou. Němci byli důslední, a kdokoli měl s rozvracením říše, byť jen vzdáleně, něco společného, musel za to zaplatit daní nejvyšší.


„Maminka se o tatínkově popravě dozvěděla až za další tři měsíce. Pětatřicet dnů poprav na kobyliské střelnici si vyžádalo stovky lidských životů. Oč hůře se jí dále žilo s vědomím, že zrádci zřejmě žili v domě tatínkových přátel, kam naše rodina chodila na návštěvu. Tak, jak tatínkovi slíbila, se o mě dokázala perfektně postarat, abych mohla vystudovat. Sama už se nikdy nevdala. Zemřela pátého května v roce dva tisíce tři, “ doplnila Jiřina Perglová.