Není proto výjimkou, že venkovské ordinace vedou i sedmdesátníci, pro které je těžké za sebe najít náhradu. V rodinách, kde se povolání dědí z otce na syna, to mají snazší. To se podařilo například kladenskému lékaři Pavlu Brejníkovi. Sedmašedesátiletý praktický lékař je jedním z těch, který o pacienty na Kladensku pečuje přes čtyřicet let. Ordinaci má dodnes v areálu někdejšího Dolu-Libušín (Šilerka). Jak sám říká, práce ho baví a naplňuje a rozhodně by neměnil třeba za práci na klinice. „Jsem dělník medicíny a nemám s tím problém,“ dodává lékař.

Na jeho kariéru úspěšně navázali i jeho dva synové. Díky tomu starší Václav a mladší Pavel pokračují v rodinné tradici a lékařkou je dokonce i snacha. Doktoři Brejníkové obsluhují obvody, které čítají několik tisíc pacientů. Jejich ordinace fungují mimo někdejší šachty také v Kladně, ale i Kačici nebo Tuchlovicích.,

Doktor Brejník starší, který býval kdysi závodním lékařem právě pro šachtu, poskytuje dodnes péči někdejším zaměstnancům kladenských kamenouhelných dolů a stejně tak i jejich rodinným příslušníkům a dalším pacientům, kteří se na něj s důvěrou desítky let obracejí.

Léčí už třetí generaci pacientů

Přestože je povolání lékaře řehole a soustavná práce od rána do večera, neměnil by. „Svoje povolání vykonávám na obvodě od roku 1981. Zatím se cítím dobře, tak doufám, že budu moc pracovat ještě nějakou dobu. I když v mé věkové kategorii nevíme, co bude za měsíc,“ konstatuje doktor.

Na dotaz, zda ho jeho práce těšit i přes všechny obtíže a nesnáze, které přináší například legislativa, nepřestala, odpovídá: „Kdyby mě to nebavilo, už bych to nedělal. Po práci na klinice jsem nikdy netoužil. Naopak, když jsem po studiích nastoupil do nemocnice, tehdejšímu řediteli Sládkovi jsem řekl, že bych chtěl na obvod a závod, což ho nadchlo a řekl: „Tebe beru, protože všichni chtějí na chirurgii, ortopedii,“ vzpomíná na své profesní začátky lékař. "Právě obvod skýtá nejširší spektrum pacientů, kde se může člověk mnohému naučit. Proto jsem chtěl od počátku sem, abych byl mezi lidmi. Některé rodiny léčím už ve třetí generaci,“ potvrzuje Pavel Brejník starší.

I když praktikova pracovní doba nekončí v ordinaci, ale zahrnuje i osobní návštěvy pacientů a veškerou agendu, rozhodli se pro stejný obor shodně oba synové Václav a Pavel Brejníkovi a úspěšně pokračují v rodinné tradici. „Myslím si, že je to dáno hlavně tím, že mám pozitivní způsob myšlení a kluci doma nikdy neslyšeli, že bych na svoji práci huboval. To byl podle mě asi hlavní důvod, proč se rozhodli jít stejnou cestou. V rodinách, kde se potomci lékařů setkávají například se syndromem vyhoření, často jejich děti medicínu dělat nechtějí,“ sdělil doktor.

Synové lékaři

Synové Brejníkovi se díky dobrému příkladu v rodině učí od otce, přičemž zkušený lékař je na druhé straně ochoten naslouchat i jim. „Se syny jsme stále v diskuzním kroužku. Dělat s mladou generací je výhodné, generační názory se prolínají a člověk má pak jiné myšlenky a neupadá do stereotypu. Synové čerpají z mých zkušeností a já se rád nechám poučit i od nich. Jinak to nejde, kompromis musí být,“ říká Pavel Brejník starší.

Kromě ordinace na Šilerce se vzájemně prolínají nejen názorově, ale i prakticky v kladenské ordinaci v Čermákově ulici. „Zde je věkové složení velmi pestré od 16 do 90 let. Dále se syny provozujeme ordinaci v Kačici, kde býval gerontologický obvod. V obci působíme už desátým rokem. Naše klientela se za ten čas velmi rozšířila a máme už i věkově mladší ročníky,“ dodal. V Tuchlovicích je to obdobné. V obou vesnicích jsou lidem doktoři k dispozici třikrát až čtyřikrát týdně.

Přestože byli praktičtí lékaři podle Brejníka staršího vždy na chvostu zájmu politiků, chuť do práce mu to nevzalo. „Každá doba přináší svoje. Vždy je něco složitější, jindy je to lepší. Pro mě jsou na prvním místě pacienti,“ doplnil. Společně se syny se věnují tisícům lidí z regionu, a to celoročně. Doktor Pavel Brejník starší čerpá, podle svých slov, dovolenou sporadicky a nejraději obnovuje síly při práci například doma na zahradě.

Přestože si veřejnost v poslední době mnohdy stěžuje například, že aktuálně nejsou na trhu některé léky nebo že za socialismu bylo lépe, je zkušený praktik poněkud jiného názoru. „Za socialismu existovaly komise účelné farmokoterapie a když byl lék dražší, podléhal schvalování. Takže pacient měl v zásadě dvě možnosti, buď se uzdravil nebo zemřel. Průměrné dožití v té době bylo 65 let u mužů a 71 let u žen. Dneska máme průměrné dožití u mužů 72 let a u žen dokonce 77 a 78 let. Průměrný věk se tedy prodloužil o 5 až 6 let, což je pomalu nejvíce na světě. To se málo zdůrazňuje. Zkrátka bych ho to zhodnotil tak, že po dobách hojnosti nastala určitá krize v důsledku globalizace, ale děje se to ve vlnách. Pacienti si zvykli na vysoký komfort, který zkrátka nemusí být do budoucna pořád,“ konstatuje lékař.