Samotný pietní akt začal ranní mší biskupa Vlastimila na základech bývalého kostela svatého Martina, následovalo kladení věnců u společného hrobu, zazněla státní hymna a také projev ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové. Poté vystoupil předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček. Ten varoval před pokusy rozdělit do různých soupeřících tlup. „To se nesmí nikdy opakovat,“ varoval Radek Vondráček. Lidickou tragédii si přišli připomenout i kladenští politici včetně primátora Dana Jiránka.

Marii Šupíkové, která tragické události přežila, bylo v té době deset let. Byla vybrána jako dítě k poněmčení, většinu ostatních dětí nacisté zavraždili. „Nejtěžší bylo pro mne a pro mého bratra odloučení od maminky a babičky,“ řekla Marie Šupíková.

Odpoledne pak patřilo už tradičně celostátní přehlídce dětských pěveckých sborů „Světlo za Lidice“, kterého se účastnily sbory ze čtrnácti krajů České republiky.

„Po atentátu na tehdejšího na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byli Němci doslova zoufalí, protože nemohli najít žádného pachatele. Nakonec se chytili milostného dopisu, který psal dělnici ze slánské továrny na baterie Anně Marusczákové anonymně Václav Říha. Ten se v jejích očích stylizoval do podoby odbojáře. Ambiciózní šéf kladenského gestapa v něm viděl jednoho z mužů, kteří atentát vykonali, a tak bylo následně rozhodnuto, že budou Lidice na výstrahu vypáleny,“ popsala Deníku už dříve hrůznou historickou událost starostka Lidic Veronika Kellerová.

Tehdejší lidické občany čekal hrozný osud. Muži starší patnácti let byli zastřeleni, ženy odeslány do koncentračního tábora a děti, které nepodléhaly rasovým zákonům, byly pravděpodobně zplynovány 2. července 1942 v polském Chelmnu nad Nerem. Ty, které zákonům podléhaly, byly pak dány na poněmčení.

Mezi těmi, kteří tragédii zažili, byla také babička Veroniky Kellerové. „Moje babička byla jedna z těch lidických žen, které měly štěstí a vrátily se z koncentračního tábora, na rozdíl od své matky, která zahynula v Osvětimi a tatínka i bratra, ty zastřelili tady v Lidicích,“ prozradila starostka Lidic.

Díky obdivuhodné mezinárodní sbírce byly Lidice po tragédii znovu vystavěny. V roce 1949 byly postaveny první domy. Dnes bychom domů v obci našli kolem dvou stovek, přičemž v nich žije 542 obyvatel. Mezi nimi jsou také dvě lidické ženy, sestry Jaroslava Skleničková a Miloslava Kalibová. Lidických dětí zůstalo jedenáct, pět z nich nadále žije přímo v Lidicích.

Nacisté tenkrát vyhladili Lidice s tím, že navždy zmizí nejen z map, ale také z lidského povědomí. Hitlerovo prohlášení „Lidice zemřou navždy“ se ovšem nenaplnilo. Lidice žijí! Jedním z mnoha důkazů je stále populárnější uzavírání sňatků v lidickém Růžovém sadu. To je možné od roku 2008, přičemž do roku 2018 se zde uskutečnilo už kolem pěti set svateb.