Oči červené od pláče, chvějící se ruce pokládající květiny na zem tělocvičny. Takový byl pohled na lidické ženy a děti přičtvrteční pietní vzpomínce v kladenském gymnáziu. Právě zde před osmašedesáti lety prožily okamžiky, které navždy ovlivnily jejich osudy.

Mezi těmi, kteří uctili památku svých blízkých, byla i Emílie Chválová (76). V době lidické tragédie jí bylo osm a půl roku. Do tělocvičny byla přivezena s tetou, ostatními lidickými ženami a dětmi.

„Zde nacisté děti od svých matek oddělili. Vzpomínám si, že přišli gestapáci a začali střílet do vzduchu. S dalšími dětmi jsem musela jít do prvního patra školy, v níž jsme strávily tři dny. Pak nás nacisté naložili a odvezli do lágru v Polsku. Byla tam špína a měly jsme hlad. Byla jsem mezi devíti lidickými dětmi, které pak byly přemístěny do dětského domova. Asi díky tomu jsem přežila,“ vzpomíná Emílie Chválová.

Podle Marie Šupíkové (77) je dobře, že každoroční pietní vzpomínka není jen pro okruh pozůstalých, ale že si tragické události z vesnice ležící nedaleko Kladna připomínají i mladší lidé. „Naše generace v jejich věku prožila to nejhorší, co mohla. Ztratila dětství a předčasně dospěla. I dnes ještě ve světě stále umírají nevinní lidé,“ svěřila se s tím, že si ve středu ve třiadvacet hodin opět uvědomila, že tehdy přišla o domov, rodiče. „V našem stavení si Němci udělali komandaturu a řídili z něj celou akci v Lidicích,“ vybavuje si tehdy desetiletá Marie Šupíková.

Podobný, i když trochu odlišný byl osud Pavla Horešovského. Když ho nacisté v červnu roku 1942 vytrhli mamince z náruče, bylo mu pouhých šestnáct dní. „I když si tehdejší událost nepamatuji, cítím stále velkou úctu a snažím se, aby se na lidickou tragédii nikdy nezapomnělo,“ řekl Pavel Horešovský.

V tělocvičně se ocitl se svou maminkou i babičkou. Ta tehdy žila v sousedních Makotřasech. V Lidicích byla na návštěvě, a protože u sebe neměla žádný průkaz totožnosti, nacisté ji také odvezli do kladenského gymnázia. Na rozdíl od lidických žen ji pak propustili. A právě babička byla v dalších měsících pro Pavla tou největší oporou.

„Dozvěděla se, že do kojeneckého ústavu v Krči přivezli nějaké děti. Proslýchalo se, že jsou z Lidic. Začala mě a další děti navštěvovat. Doma jsme o tom později moc nemluvili, ale dokáži si představit jaké to pro ni muselo být úsilí. Podplácet sestřičky a doktory. Naštěstí to byli především lékaři a ne nacisté. Devátého května si pro mě babička přijela a odvezla mě domů,“ vysvětluje Pavel Horešovský.

Měl alespoň štěstí, že válku v koncentračním táboře přežila i jeho maminka. „Když přijela domů, tak jsem se jí v prvních dnech bál. Vždyť jsem si ji vůbec nepamatoval. Vybavoval jsem si pouze v bílých pláštích sestřičky z kojeneckého ústavu,“ popisuje Pavel Horešovský, který se zasloužil o to, že právě na ústavu v Krči byla včera v poledne odhalena pamětní deska skupince osmi lidických dětí, které zde prožily ve válečných dnech část svého života.

Co ví předškoláci z mateřinky v kladenském Motyčíně o lidické tragédii? Odpovědi si přečtěte v tištěném vydání Kladenského deníku v pátek 11. června 2010.