Po vypálení Lidic a po třech dnech strávených v kladenském gymnáziu byly lidické děti násilně odebrány svým matkám. Ty nejmenší z nich, staré sotva několik měsíců nebo i týdnů, byly převezeny do Prahy. Nejprve do bývalé Zemské porodnice, v lednu 1943 pak byly přemístěny do někdejších Masarykových domovů v Krči – dnešní Fakultní Thomayerovy nemocnice. Žily tam právě v budově dnešní pediatrické kliniky. Po skončení války si je vyzvedli příbuzní; některé děti se dokonce dočkaly maminek, které se vrátily z koncentračního tábora.

Sedm dosud žijících „dětí“, které přijely k odhalení pamětní desky, se shodlo, že z tohoto pobytu si nic nepamatují. „Byly mi tři roky, když jsem odcházel,“ řekl Deníku Pavel Horešovský, který je iniciátorem odhalení desky. Paměť neosvěžil ani pohled na zbytky bývalého bazénku před objektem, v němž se děti zřejmě během svého pobytu koupaly. „Osud byl ke mně tak milostiv, že všechny vzpomínky byly zatlačeny do nevědomí; jsem tomu vděčen,“ řekl Deníku Jiří Pitín. Vzpomínku na Thomayerovu nemocnici si sice z dětství uchoval, ta se však váže k době, kdy tam v devíti nebo deseti letech ležel na infekčním oddělení se žloutenkou. „Vím, že jsem měl vysokou horečku a sestra s teploměrem odběhla pryč. Já ale v tom stavu ještě hrál s kamarádem, s nímž jsem byl na pokoji, fotbal bačkorou. Zrovna když jsem se strefil do nočníku u jeho postele, objevil se primář a s ním dvě sestry a mladý doktor. A hned se ptal, kdo zlobil. Řekl jsem si, že všechno viděli, tak jsem sklonil hlavu. A do zadku jsem dostal velkou injekci. Tehdy jsem myslel, že to bylo za tu bačkoru – ale o no to bylo kvůli té horečce!“ neubrání se ani po letech rošťáckému úsměvu.

Pamatuje si hodně a veselých historek by mohl vysypat z rukávu tucty. I ty nejstarší vzpomínky se ale vážou k době po válce. „Vychovávala mě tetička; sestra maminky. Bydleli jsme v Dejvicích u kulaťáku, v malé místnosti v pátém patře. Vzpomínám si, jak u generálního štábu, na planině, kde byly poutě, stála maringotka a byli tam dva sovětští důstojníci. Měli veliký hrnec s mosazným kohoutem a kus ledu, jaký se používal v hospodách k chlazení piva, takže mi tehdy v létě nalili chladnou vodu. A ještě mi dali černou píšťalku a hvězdičku. Bohužel nevím, kam jsem je zašantročil; zůstala mi jen ta vzpomínka,“ říká muž, jenž sice vyrůstal v Praze, ale k Lidicím, kde také hodně let bydlel, se hlásí jako ke svému domovu.

Také další z lidických dětí mají k rodné obci srdečný vztah. Nezapře ho ani Pavel Horešovský, jenž nějakou dobu bydlel v Praze na Vinohradech. V roce 1953 se ale rodina přestěhovala zpátky do Lidic. A dnes už tradičně patří k hlavním organizátorům vzpomínkové akce k připomenutí lidické tragédie. „V roce 1990 Národní fronta řekla, že po pádu totalitního režimu už nemůže dělat výročí. My se s manželkou a s bývalou předsedkyní KSČ rozhodli pokračovat. A za pomoci obecního úřadu a Památníku Lidice to dělám už 21. rok,“ připomněl. I odhalení pamětní desky v Praze byl jeho nápad. „Přišel vloni na podzim, když v Lidicích Eduard Stehlík přednášel o osudech dětí v Polsku. A já si řekl, že se mluví o dětech v Polsku a o dětech zavlečených do Německa – ale o nás, kteří jsme dva a půl roku prožili v Krči, se nikdo nezajímá,“ připomněl prvotní myšlenku. Oslovil poté vedení Památníku Lidice, ředitele pražské nemocnice i ústředí Českého svazu bojovníků za svobodu. A všude se setkal s podporou.

Je nutné připomínat hrůzy minulosti, aby se podobné hrůzy neopakovaly, ať už pod pláštíkem jakékoli filozofie. Ředitel Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze Karel Filip