Lubomír Čužák Rys„Při Sametové revoluci jsem byl hned první den, tedy 17. listopadu, se svým zetěm a kamarádem v Praze. Slyšel jsem na vlastní uši proslov Václava Havla i řady dalších osobností. Jsem rád, že jsem byl svědkem tohohle ohromného nadšení národa, který si přál změnu. Nikdy v životě jsem nic podobného nezažil,“ líčí Čužák, podle kterého byly pražské protestní akce s těmi kladenskými zpočátku nesrovnatelné. „Po návratu z Prahy jsem byl ještě v kladenském divadle, kde tehdy umělci a další osobnosti taktéž vyslovili nesouhlas s režimem. Nebylo tam ovšem mnoho lidí. Většina z nich navíc byli zástupci STB, kteří se domnívali, že situaci ještě uhasí,“ vysvětluje kladenský čtyřiasedmdesátiletý pamětník. Podle něho bylo další dny podobné setkání veřejnosti v divadle zakázáno.

Ani to lidem nezabránilo. Denně se asi týden scházeli před divadlem. „Den ode dne přicházelo více a více lidí. Procento těch, kteří se přestali bát, stoupalo. Stateční, kteří listopad 1989 tvořili, ovšem dodávali lidem odvahu. Najednou bylo pomalu rozhodnuto, že zvítězí demokracie a nový život. Lidé se tedy postupem času před divadlem začali více a více houfovat,“ vzpomíná Lubomír Rys, podle kterého se tak dělo i přes fakt, že povětšinou panovalo špatné počasí.

Mezi osobnostmi, které v listopadu roku 1989 v Kladně sehrály významnou roli, byl i jeho bratr Karel Rys, pozdější předseda kladenského národního výboru. „Bratr Karel byl před rokem 1989 režimem šikanovaný. Protože byl členem Charty 77, měl kolem sebe uskupení lidí včetně Vladimíra Kolmistra či Věňka Šilhána. Tihle lidé začali do lidí vnášet krásné myšlenky, především, že by člověk měl být člověkem,“ pokračuje ve svých vzpomínkách Lubomír Rys, který před kladenské divadlo tehdy chodil denně. Dokonce i jednou k davu odhodlaných lidí promluvil. „Přednesl jsem tehdy citát od Bruna Jásienskiho - Nebojte se nepřátel, v nejhorším vás mohou zabít! Nebojte se přátel, v nejhorším vás mohou zradit! Bojte se však lhostejných, neboť při jejich přihlížení a tichém souhlasu se děje vražda i zrada!“.

V lidech podle Čužáka byla tehdy jen malá dušička, strach je ale pomalu opouštěl. „Všechno špatné nakonec přešlo v nadšení. Věřili jsme, že pravda a láska zvítězí,“ popisuje Čužák.

A zvítězila?

„Myslím si, že lidé by neměli zapomínat především na to, že museli stát ve frontách na televize, auta, pomeranče, banány a vlastně skoro všechno. Neměli by zapomínat na to, že demokracie je něco nádherného. Mrzí mě, že ani teď, téměř po třiceti letech, nejsou lidé k sobě tak upřímní, jak by měli. Udání je dnes pomalu více, než tomu bylo za komunistů. Lidé si závidí. Svět kráčí do zkázy, což je mi líto, protože svět je krásný, zvlášť když máte kolem sebe přátele,“ dodal Lubomír Čužák Rys, který i přesto věří, že lidé si uvědomí, jestli stojí na správné nebo špatné straně. A nakonec pravda a láska zvítězí!