S maminkou Marií, bratrem Marcelem a dalšími příbuznými i zaměstnanci provozují Fricovi pohřební službu od 90. let minulého století. Takovou situaci, jaká je nyní, dosud nikdo z nich nezažil. Podle Luboše Frice se rakve stávají nedostatkovým zbožím a stálí dodavatelé je sotva stíhají vyrábět.

„Dnes musíme při převozu nabídnout klientům rakev, která je právě k dispozici. Dříve jsme jezdili domů k zemřelým rovnou se zdobenou rakví, dnes si musí rodina počkat. Protože teď ale převažují rozloučení v kruhu rodinném bez obřadů, řada nebožtíků je uložena do obyčejné rakve z tvrzeného papíru. Nejčastější jsou kremace,“ vysvětluje.

V současné době se zaměstnanci pohřební služby nezastaví. „Co se týká lidí, kteří zemřeli na covid nebo s covidem, svážíme je i několikrát denně. Opravdu jich je mnoho. Nejčastěji jezdíme pro nebožtíky do nemocnic, do slánské a kladenské, ale i do Litoměřic nebo Prahy. Zajíždíme také do rodin a do domovů pro seniory,“ říká Luboš Fric.

Ve Slaném jsou čtyři hřbitovy, jejich kapacita ale není nekonečná, proto město výhledově uvažuje o rozšíření některého ze hřbitovů. „Pokud není nebožtík přímo ze Slaného, musíme už uložení na místním hřbitově odmítat,“ potvrzuje Fric.

Na podzim minulého roku padlo původní vládní nařízení, že lidé zesnulí po covidové nákaze musí být pohřbíváni pouze žehem, a tak se pohřební služby mohly vrátit k ukládání nebožtíků do země. Přesto kremace převažují. Stejně jako pohřby bez obřadů, neboť je stále povolen jen omezený počet patnácti lidí na pohřbu. „Ostatní musí počkat venku. Díky tomu, že u nás máme přístřešek, tak na ně alespoň neprší,“ dodává Luboš Fric.

Přes veškerou praxi v oboru i jeho úmrtí někoho známého v rodném městě zasáhne. „Je přirozené, že se nás to dotkne. Ale musíme to tak brát. Je to naše povolání. Na co si ale nikdy nezvyknete, jsou mrtvé děti, ať už v důsledku nemoci nebo po autonehodách. To je pokaždé hrozné,“ dodává Luboš, který před pěti lety pochoval s bratrem vlastního otce.

Přestože je na pohled na nebožtíky zvyklý, nahlížení do rakve pozůstalým spíš nedoporučuje. „Lidé otevření rakve vyžadují až z osmadevadesáti procent, ale myslím, že je to pak třeba mrzí. Nemoc člověka změní, i další faktory, které následují po smrti. Preferuji zachovat si vzpomínku na doby, kdy byl dotyčný plný síly,“ říká Fric.

Původně se vyučil prodavačem pro obchodní domy a po maturitě vyučoval na učilišti, po sametové revoluci ale pokračování v oboru, ve kterém už v dobách socialismu působila jeho maminka Marie, neunikl. „Dlouho jsem se tomu bránil a do pohřebky jít nechtěl ani na brigádu, postupem let mi ale nakonec nic jiného nezbylo,“ vzpomíná Luboš Fric.

Jak šel čas, zapojil se i zbytek rodiny. Kromě bratra Marcela pracuje v pohřební službě Lubošova žena Lenka a dcera Monika. Syn Jakub učí ve Slaném na základní škole. „Švagrová, bratrova žena Simona, pracuje také v jiném oboru a dcera Zuzana je profesionální herečka, loutkoherečka a dabérka. Ty naše profese minula,“ dodává Fric.

Na zasloužený odpočinek se chystá šedesátiletý Luboš Fric odejít za čtyři roky, jeho bratr Marcel za šest. Nástupce mají nyní pouze po přeslici. Možná se zapojí i budoucí zeť.

„Je to fyzicky namáhavá práce, kde jsou potřeba i muži. Denně zvedáme stovky kilogramů. Dlužno připomenout, že současní lidé jsou často obézní. Je to velká dřina. Pohřebáci velmi trpí bolestmi zad. Za svoji dobrou fyzickou i psychickou kondici vděčím basketbalu, který odmala hraju, už padesát let, a roky působím jako trenér dívčího týmu,“ uzavírá Fric.