Díky iniciativě Členů Klubu přátel hornických tradic se podařilo po osmačtyřiceti letech konečně věnovat důstojnou památku lidem, kteří zahynuli při výkonu svého náročného povolání. Odhalení požehnal kladenský arciděkan Jiří Neliba a nechyběl ani primátor Kladna Dan Jiránek. Pietního aktu se zúčastnili kromě jiného také někdejší zaměstnanci dolů, stejně jako kamarádi, příbuzní a kolegové zahynulých mužů.

„Jsem velice rád, že konečně někdo přišel s myšlenkou, vzpomenout na nešťastníky. Snahou tehdejších orgánů bylo samozřejmě katastrofu pokud možno co nejméně zveřejňovat, což se podařilo velmi dokonale. Za celé roky nebyl postaven žádný pomníček nebo nainstalována pamětní deska, která by tuto smutnou událost připomínala,“ řekl za členy Klubu hornických tradic Jaroslav Grubner.

Pamětníci, kteří s bolestí vzpomínají na osudnou páteční směnu, dodnes cítí mrazení v zádech, když se jim před očima vybaví bezvládná těla otrávených mužů, kteří zůstali ležet v důlní chodbě.

„Na šachtě jsem pracoval po vysoké škole teprve tři měsíce. Seznamoval jsem se s jednotlivými úseky. Když jsem ten den přišel do práce, zaslechl jsem na dispečinku, že v jedné chodbě došlo k záparu, čili že se samovznítilo uhlí. Ten den se navíc konala celopodniková komise a pamatuji si, že hlavní inženýr stále někam odbíhal,“ zavzpomínal na osudný den Vladimír Čuřík.

Bohužel se tehdy sešlo několik nešťastných událostí najednou a z dvaaosmdesáti lidí, kteří byli hodiny v chodbách pod zemí, kam pronikal jedovatý oxid uhelnatý, se jich dvacet nevrátilo. Ti, kteří byli původně zcela mimo nebezpečí, bohužel podlehli panice a davové psychóze, když viděli, že jejich kolega klesnul bezvládně k zemi.

„Lidé se začali chovat naprosto nekontrolovatelně, trhali si rozpálené dýchací masky z obličejů a ti, kteří neměli dýchací přístroje, se je naopak pokoušeli sebrat svým kolegům. Bylo to hotové peklo,“ uvedl pamětník Vladimír Čuřík, jenž se na místo tragédie vrátil hned za tři dny.

„Bylo to strašné, stále jsem před sebou viděl mrtvé, jak je odváželi v šachetních vozech. Věděl jsem, že musím překonat strach. Nakonec jsem si řekl, že horníci na předku riskují denně více než my technici, a také jdou pokaždé znovu do práce,“ doplnil Vladimír Čuřík. Kvůli tomu, že tragédii způsobily nejen přírodní živly, ale i chybná rozhodnutí některých lidí, bylo jich několik odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí svobody.