Kamera, točíme a akce. Už si ani nepamatuji, kolikrát jsem tato tři slova za dopoledne slyšela.

„Před vámi mluví prezident Beneš, osvoboditel. Vy jste ho nikdy neviděli, stoupáte si proto na špičky, různě se kroutíte, jen abyste na něj dohlédli. Právě se odehrává historická událost a vy jste její součástí,“ povzbuzuje asistent režiséra všechny přítomné.

„Prosím, abyste neměli mezi sebou velké mezery. Výborně. A teď prosím, všichni si sundají sluneční brýle, schovají kabelky a batohy. Všichni koukáme na tribunu. Točíme,“ opakuje neustále dokola a se záviděníhodnou energii pobíhá s megafonem kolem dokola.


Tak takhle to vypadá tedy u filmu. Z ničeho nic jsem se ocitla uprostřed černobílého davu, marně hledám kamaráda, který má ovšem na sobě to samé oblečení jako dalších asi pět set lidí. Poslouchám pouze hlas z megafonu a snažím se chovat podle jeho pokynů.

V první řadě mě překvapil počet dobrovolníků, kteří na místo natáčení dorazili. Už ráno na náměstí Svobody, odkud zájemce odvážel autobus do Lidic, jsem přemýšlela, co za lidi asi přijde. Přímo na místě jsem nikoho, kdo by vypadal jako zájemce o pidiroli ve filmu, nepotkala. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jsem si po příjezdu dopravního spoje neměla ani kam sednout. Autobus byl plně obsazen, všichni jeho pasažéři na sobě měli černobílé oblečení a všichni se usmívali.

Myslíte si, že toto akce zajímala pouze starší generaci? Ani v nejmenším. Na placu se sešli lidé všech věkových kategorií od sotva tříročních dětí přes dvacetileté mladíky po pamětníky, kteří si dobu vypálení obce skutečně pamatují.

Den velmi rychle pokročil a hodinové ručičky se hnuly k polednímu. Slunce svítí a já stojím u bývalého lidického kostela. Režisér se zrovna chystá k poslednímu závěru davu. Je spokojený, z čehož usuzuji, že jako herci jsme byli výborní. Naposledy zaslechnu svá oblíbená slova: kamera, točíme, akce. Ještě poslední pokyny: „Posuňte se maličko doleva, dva kroky dopředu a přesně tam zůstaňte stát!“

Záběry davu jsou hotové a celá černobílá masa se přesunula k barelům s vodou. Někdo odešel, jiný si sedl do stínu. Já si zouvám boty na podpatku, jelikož mé nohy nejsou na něco takového vůbec zvyklé. Pálí a bolí. Po chvilce si všímám, že zdaleka nejsem samotná, kdo už to nemůže v lodičkách vydržet.

Celý štáb včetně režiséra Petra Nikolaeva komparzistům dobrovolníkům znovu a znovu děkuje za spolupráci. Ještě si vyzvednu pěknou samolepku s nápisem: Lidice v kině i díky mně a má sice krátkodobá, ale slavná herecká kariéra je u konce.