Celoživotní láskou Vladimíra Moravce a Josefa Krebse se stal les a vše co k němu patří. Podle toho vypadá také jejich oblečení: zelená košile, kalhoty i bunda. Pro celkový dojem nesmí chybět hlavní část oděvu, a sice zelený klobouk ozdobený sojčím pírkem. Dvojice vyráží pravidelně do svého revíru pomoci zvěři přežít zimu, která se letos poměrně protáhla a byla velmi mrazivá. S oběma pány myslivci jsem se vydala do jejich království, abych
s nimi zažila pro ně běžné doplňování krmelců, ovšem pro mě nevšední zážitek, po kterém se na les dívám zcela jinak.

Ve středu ráno jsem se tedy ocitla uprostřed revíru mysliveckého sdružení Skalka Smečno. Můj úkol zněl jasně: počkat na myslivce, kteří jeli pro pytle se siláží. Zdáli se ozývaly pro člověka žijícího v centru Kladna naprosto neznámé zvuky.

Naštěstí myslivci přijeli za pár minut a ze svého dopravního prostředku, který, ač na to nevypadá, by podle mě hravě zvládl vyjet do druhého patra panelového domu, vytahují pytle se siláží. „To je nasekaná a uležená kukuřice,“ vysvětluje Vladimír Moravec pro mě neznámý pojem a vybízí mě, abych se k ní sklonila. Její vůně mi připomíná chléb. „Jinak se krmí ještě obilím, ječmenem a ovsem. Z objemového krmiva nosíme zvěři seno. Také dostává kaštany a jeřabiny. V takových mrazech musíme zavážet krmelce každé tři dny. Zvířata potřebují energii. Přes zmrzlý sníh se neprohrabe ani na poli k ozimům, jedině v lese. Všechno teď závisí na myslivcích,“ pousmál se Moravec.

Než se dostaneme k prvnímu krmelišti, musí si oba lesů páni hodit na záda čtyřicetikilové pytle se siláží. Já dostávám do ruky kbelík se semeny. V hlubokém sněhu se opravdu jde jen stěží.

„Já jsem vám říkal, abyste se moc neoblékala, že vám bude za chvilku horko,“ usmívá se Josef Krebs. Náš cíl jsem poznala podle nekonečného počtu zvířecích stop, které se sbíhaly ze všech stran ke krmelišti. Jejich majitele bych opravdu určila jen stěží.

"Zvěř není hloupá a chodí si po již vyšlapaných cestičkách. Leží všude okolo nás schovaná v houštinách. Proto v těchto dnech nevycházíme ani my ven se psy, aby ji nepoplašili,“ popisuje život v lese Krebs. Volně pobíhající čtyřnozí mazlíčci dělají myslivcům starosti. Jak řekl Moravec, i když pes srnu nechytí, stačí, že ji prožene. „Hlavně v zimě je to velký problém. Zpocená a zadýchaná zvěř pak ulehá na studený sníh a může lehce dostat zápal plic,“ vysvětlil myslivec. Minulý týden dokonce nalezli u jednoho krmeliště zakousnutou srnu. U jejího těla bylo velké množství psích stop.
Pokračujeme dále v cestě, když tu se Josef Krebs skloní nad sněhem.

„To jsou úplně čerstvé stopy divokého prasete, odhaduji, že váží tak osmdesát kilogramů,“ zvolal nadšeně. Já bych si ničeho podobného ani nevšimla. Stejně jako když oba najednou ucítili, prý podle pachu moči, lišku. Laik se nestačí divit.

Ačkoliv chůze ve vysokém sněhu je namáhavá, nikoho neopouští úsměv. Jen při popisování nepořádku, který po sobě zanechají lidé, se myslivci zamračí. „Nikdo nechce lidem zakazovat, aby chodili do lesa, to v žádném případě, ale kázeň musí být. Jeden sní sušenku, obal zahodí, ani při tom nemrkne. Ztrácí se nám neustále kusová sůl, což není rozhodně levná záležitost. Co s tím ti lidé dělají, to nevím,“ zakroutil hlavou Moravec.

Po této úžasné zkušenosti si napříště rozmyslím nechávat svého psa běhat volně po lese až s ním pojedu na projížďku na kole či až budu omlouvat pohozený papírek, tím, že se za pár dní rozloží.