Byl krásný slunný den, čtvrtek. Ráno jsem volal, zda můžu k tygrovi zavítat asi tak ve čtyři hodiny, že jindy nestíhám. Nebyl problém a strach smíšený s nervozitou začaly fungovat.

Posedával jsem před svým notebookem s odhodláním něco napsat, ale nešlo to. Stále jsem byl myšlenkami jinde.

V mých představách se vznášely obrázky blízké budoucnosti. Například jak mě tygr rozcupuje svými drápy, sežere hlavu jedním skousnutím a podobně.

Tři čtvrtě hodiny před mou smyšlenou smrtí mě už poléval pot, srdce mi bušilo a já do redakce vykřikoval, kolik minut zbývá každou chvíli. Ostatní se smáli.

„Jedem!“ vykřiknul jsem na kolegyni, která měla vše patřičně zdokumentovat. Sbalil jsem svých pět švestek a vyrazil s Danielou do cirkusu.

„Hele, vezmi si všechno, co mám, ať je po mě památka,“ podával jsem Daniele peněženku, klíče od bytu a auta a nakonec i mobil. Ona se jen smála.

Po chvilce chůze nás zastavil nízký plůtek okolo cirkusu. Bylo nutné ho přelézt, což šlo snadno. Žádné ostny ani dráty tam naštěstí nebyly.

Pár zoufalých kroků ke karavanu, zaklepat na dveře a ohlásit svou návštěvu. To byl můj úkol. Provedl jsem ho i ve skutečnosti.

„Jste tady?“ usmál se na mě principál a já jen přikývl.

Dychtivě jsem chtěl po Jaromírovi Joo instrukce, jak se chovat u tygra, co dělat a co nikoli. „Vše vám povím na místě,“ zarazil mě. Kdybych věděl, že se vlastně žádné informace nedozvím, trval bych na nich.

Tep se mi každým krokem ke kleci zrychloval.

Snažil jsem se uklidnit, ale ulička smrti byla neúprosná. Už jsem se viděl na břehu řeky Styx, jak dávám převozníkovi nějaký ten pěťák, aby mě bezpečně dopravil na druhou stranu.

Najednou se všichni zastavili a já přestal v myšlenkách hloubat nad vším. Klec se otevřela a jako první do ní vešel principál a následně za sebou zavřel. „Udělejte, co vám řeknu,“ pokřikl na mě a Danielu. „Nejdřív půjde fotografka a v závěsu vy,“ a hned jak to dořekl, tak jsme udělali.

Pomalu jsem obcházel to ušlechtilé zvíře. Tajga, samec tygra, mě ale přesto zaregistroval a už se po mně oháněl.

„Už jsi dneska žral, to není pro tebe,“ konejšil Tajgu principál. Tajga měl ale očividně hlad, jelikož se otočil a otvíral tlamu, aby se mohl zakousnout do mé, ne zrovna šťavnaté, nožky.

„Pohlaď si ho, dokud se chce mazlit se mnou!“ křiknul na mě Jaromír Joo. Odhodil jsem zábrany a přiblížil se k Tajgovi. Měl tak příjemný kožíšek, že jsem ho musel hladit několikrát. Dokud sebou prudce netrhnul a nelehl si na zem. Ustoupil jsem se strachem v očích pár kroků dál a koukal, co dělá. Chtěl se mazlit s páníčkem.

Bylo to za mnou, mohl jsem si oddychnout. Když ale vyšel principál z klece, prohlásil: „Tak a půjdeme za krokodýlem, ne?“ Podíval jsem se na něj divně zkoumajícím pohledem. Čekalo se na mou odezvu a mně bylo trapné říci, ne. „Tygra jsem přežil, zkusím i krokodýla.“ Šli jsme tedy o kousek dál pro Dundeeho, tak se jmenoval.

Mezitím, než ho vyndali pomocníci, mi Jaromír Joo vyprávěl, co s tvorem prožil. „Víte, on je krokodýl velmi nebezpečné a těžko ochočitelné zvíře. Jednou jsem ho chytil za ocas. Asi se mu to nelíbilo, protože vyskočil a otočil se. V té rychlosti jsem nestačil zareagovat, a tak byl můj prst v jeho tlamě. Měl jsem štěstí, málem mi ho ukousnul. Provizorně jsem to zašil a jel do nemocnice“ dokončil své vyprávění principál a já se zase bál.

V tom už ale nesli Dundeeho dva pomocníci. Dostal jsem instrukce, ať natáhnu ruce a pak přitisknu krokodýla co nejvíce k tělu.

„Když ho minule jeden držel, Dundee ho počůral,“ sdělil mi principál a usmál se. „Pro toho dotyčného je to ale pohoda, protože se říká, že koho krokodýl pomočí, dožije se sta let,“ vysvětlil mi. A já nechtěl, aby se mi to také stalo, protože chci umřít mnohem mladší.

Byl klidný, držel jsem ho nejtěsněji k tělu a obdivoval toho krásného tvora. Hned, co jsem ho předal zpět pomocníkům, začal sebou házet. Asi chtěl být u mě.

Aby toho nebylo málo, principál chtěl, abych zakusil jaké to je, mít za krkem Boženku. Nebojte, není to macatá tetička, která mi naplácá, když udělám něco špatně, ale dlouhý osmdesátikilový had. Principál mě opět potěšil historkou s Boženkou. „Je jí přibližně osmnáct let, jednou mě uštkla do nohy a začala škrtit. Měl jsem namále, protože chybělo pár centimetrů a žebra mi propíchla plíce,“ pousmál se Jaromír Joo.

Had už se nesl. Ani jsem nestačil vydýchat strach a měl ho za krkem. Boženka byla tak těžká, že jsem se zlomil v zádech a předklonil se. „Chytni jí za hlavu!“ křiknul na mě krotitel.

Snažil jsem se, jenomže had se stále plazil. Nakonec mi musel Jaromír Joo pomoci. Ještě chvíli jsem si užíval pocit příjemné hadí kůže. Nakonec pomocníci Boženku odnesli a já odjel do redakce s parádním pocitem.