Při vzpomínce na osudnou noc v Lidicích před devětašedesáti lety tuhne v žilách krev. Zastřeleno bylo 173 mužů. Ženy čekal tříletý pobyt v koncentračním táboře a děti byly zabity nebo poslány na převýchovu do německých rodin.

„Okupanti byli to lháři, zloději a vrazi,“ říkají dvě z posledních jedenácti žijících lidických žen, Milada Cábová a Miloslava Kalibová.

„Bylo pro nás velké překvapení, když nás večer vytáhli z postele. Jeden německý voják uměl česky a klidně nám řekl, že na tři dny jedeme k výslechu do školy, že si máme vzít jídlo, peníze, cennosti a vkladní knížky. Vše jsme musely ve škole předat vojákům a zhruba v pět hodin nás odvezli do Reálného gymnázia v Kladně. Tam jsme byly tři dny v tělocvičně. Pak nás převezli do koncentračního tábora,“ vyprávěla Miloslava Kalibová.

„Ženy jely vlakem a děti, aby pro ně prý byla cesta pohodlnější, autobusem. Tím nás chtěli uklidnit. Vyzvali maminky, aby děti předaly vojákům. Nastaly strašlivé scény. Bylo to nejsmutnější loučení v našem životě. Když jsme dorazily do koncentračního tábora v Ravensbrücku, ostatní vězeňkyně nám řekly, že zde žádné děti nejsou. Bylo to jedno velké zděšení,“ pokračuje Milada Cábová.

Ta byla v Ravensbrücku se svou matkou. Miloslava Kalibová pak se svou sestrou a matkou. „Největší tragédií byly právě lidické děti, které za jedinou noc ztratily své postele, hračky i rodiče,“ říká Kalibová.

„V koncentračním táboře byla na denním pořádku dvanáctihodinová otrocká práce ve dne i noci. Jediné, co jsme dostávaly k jídlu, byl kousek chleba a černá káva na celý den. Hygiena neexistovala. Všude byly vši a blechy. Ani osobní prádlo jsme nedostávaly. To jsme museli každý večer vyprat, dát přes noc pod polštář a ráno si vlhké navléknout,“ vzpomínají pamětnice s tím, že kdo tuto situaci neprožil, jen těžko si to představí.

Ženy mohly jednou za měsíc napsat dopis domů, většinou se ptaly na své rodiny. V odpovědích ale bylo, že muži jsou také v táborech a děti
v Polsku.

RAVENSBRÜCK: Branou tohoto koncentračního tábora prošlo více než 130 tisíc žen. Dvaadevadesát tisíc z nich se konce války nedožilo. Některé zemřely přímo zde, jiné byly převezeny jinam. Například romský a židovský blok se přestěhoval do Osvětimi.

„Po dlouhých třech letech byl Ravensbürck evakuován a všechny ženy musely jít pochod smrti. Bylo nám řečeno, že se přesouváme do jiného tábora. Po třech dnech esesáci zmizeli. Poté byl nálet a my se všechny rozprchly. Ještě měsíc jsme se toulaly po Německu a dorazily do Brandenburgu. Tam přijely autobusy z Kladna a odvezly nás domů,“ popisuje rychlý sled událostí Miloslava Kalibová.

„Návrat do Lidic byl úplně nejhorší. Dostaly se k nám zprávy o mrtvých mužích a ztracených dětech. Domy byly také pryč. Vždy jsme věděly, že je situace špatná, netušily jsme ale jak,“ končí vyprávění Milada Cábová.