Cesta tramvají s výhledem na barrandovské skály odhaluje nevšední půvaby Prahy. Tam, kde dřív bývalo pole, stojí nyní paneláky. Za nimi je čtvrť s vilkami.
Některé se choulí ve stínu vzrostlých stromů. Ta, kterou hledám, stojí v tiché ulici Starého Slivence. Na zadní brance je připevněna tabulka s nápisem: Nina Divíšková a Jan Kačer. Herečka, která své publikum očarovala tajuplným zjevem a hlubokým, smyslným altem mě zve přes zahradu dál.
Čím jste chtěla být jako malá?
Vždycky jsem chtěla být šaškem. Tatínek si ovšem přál, abych byla magistra, protože jeho sestra byla také magistra a já jsem se výborně učila. Zkoušky na JAMU jsem dělala v Brně. Dodnes si to dobře pamatuje Pepík Sommer.
Starší studenti vždycky před přijímacími zkouškami uklidňovali nováčky. A Josef Sommer vzpomíná: To přišla taková holka, samá ruka samá noha, uklonila se a roztřeseným, slabým hláskem řekla: „Viktor Dyk, Země mluví.
A pokračovala rázným hrubým altem: „Tvrdá matka byla jsem tobě, těžce chléb jíst ti dala, nehýčkala jsem robě…. A to musela být taková sranda, že mě okamžitě vzali. Zanedlouho jsem dostala telegram, že mě přijali.
Přesto jste hned studovat nezačala…
Za měsíc a půl všem, které v Brně přijali, oznámili, že neotvírají první ročník, a že naše přihlášky postoupili do Prahy. Byl ale květen a tady už měli plno. Takže jsem se vrátila do Brna a rok studovala na filosofii dějiny umění.
Po roce jsem šla opět ke zkouškám, a protože se v Brně čtyři roky první ročník neotevřel, začala jsem, byť nerada, studovat v Praze.
Kdo byli vaši spolužáci?
František Husák, Jan Tříska, Libuška Švormová, Marie Viková, Aglaia Morávková, Miriam Hynková a také Karel Sekera. Režii v tu dobu studovali Jan Kačer, Evžen Němec a František Čech. Bohužel mě učila Eva Šmeralová, a ta mě pořád udávala, že mám buržoasní původ, a že je to na mě vidět. Naštěstí se mě zastal Radovan Lukavský. On jako by ty pomluvy vůbec neslyšel a jako jediný v Praze u klauzurních zkoušek říkal, že ho nejvíce zaujala ta moje. Nějaký čas jste strávila v divadle Petra Bezruče v Ostravě…
Třičtvrtě našeho ročníku odešlo do Ostravy a já s Honzou Kačerem jsme tu zůstali více než šest let. Bydleli jsme v Porubě a v nemocnici Na Fifejdách se nám narodily Simona s Klárou. Tenkrát divadelní kritici upozornili, že se v ostravském divadle děje něco zajímavého. Krátce na to celá naše parta dostala nabídku do Prahy, do Činoherního klubu.
Hrozně jsme se rozmýšleli, protože zároveň jsme dostali nabídku do Brna. Nakonec nás Jaroslav Vostrý jedním burcujícím a nevybíravým telegramem přesvědčil, abychom šli do Prahy. „Když se neumíte rozhodnout, tak si polibte šos, i ti vaši kamarádi.“ A to rozhodlo.
Jaké byly vaše začátky v Praze?
Neměli jsme kde bydlet, ale kluci herečtí klidně přespávali v divadle za oponou na žíněnce. S Honzou jsme zoufale sháněli byt. Měli jsme přece jen už dvě děti. Tenkrát nám Jiří Adamíra doporučil doktora na Pankráci. Ten se stěhoval zpátky na Moravu a my získali jeho byt. Třináct a půl roku jsme bydleli na Spořilově. A pak se narodila Adéla.
Na Spořilově jste ale neskončili…
Jednou jsme šli na procházku do Stromovky a tam stál předváděcí dům, Okál. Hned se nám zalíbil a začali jsme hledat místo, kde ho postavit. Do toho přišla další životní náhoda. Někdo nám naboural blatník a náš známý opravář byl zaneprázdněn. Poslal nás do
do Starého Slivence, který byl v té době plný autoklempířů. Zpátky jsme šli procházkou domů a objevili jsme úplně prázdnou parcelu. Nedalo nám to, a byli jsme se ptát na výboru, zda by to místo nebylo k dispozici. Úřednice říkala, že na té parcele se musí do roka začít stavět. Majitel ale prodat nechtěl. Nasadili jsme na něj kamaráda, takže napotřetí povolil a parcelu prodal.
A začali jste stavět?
Nebylo to tak jednoduché. Honzu vyhodili z Činoherního klubu a vůbec tu rozprášili kde co, vyhodili Jaroslava Vostrého, Táňu Fišerovou, dramaturga Leoše Suchařípu, ale divadlo nezavřeli. Honza tedy zase dojížděl do Ostravy. V tu dobu kamarádi říkali, že Kačer staví dům, ale že vlastně neví kde.
Něco jsem už o tom zaslechla…
Stavěla jsem de facto sama, Honza přijížděl jen na neděli. Naše holky puberťačky s ním seděly na zahrádce a já jsem se činila s krumpáčem, načež to komentovaly slovy: „Naše maminka nám chce ukázat, že to jde.“ Ano, pomalu, ale jistě to šlo, ačkoli jsme začínali se šesti tisíci na knížce.
Pamatujete si na nějakou humornou příhodu ze stavby?
Těch bylo mnoho. Jeden náš kamarád spisovatel – disident – jezdil s bagrem a slíbil nám vybagrovat díru na základy. To se stalo, díra se pak zaplnila vodou a měli jsme tu rybník. Další příhoda byla s cementem. Naši zedníci Jelínek a Zajíc mi oznámili, že potřebují šest pytlů cementu. Tak jsem vzala auto a jela do stavebnin v Radotíně.
Ale jak unést pytel cementu? Nějaký mladík tam nosil pytle cementu jako nic a já tak stála nad ním a říkala jsem: Unesete pytel cementu? A on odvětil: No jasně. A já na to: Tak ukažte. A šest pytlů cementu bylo hnedka v autě. Takhle jsem postupně sháněla litinové koleno, lešení a další věci. No a báječná příhoda byla i se zeminou na zahradu.
V zahradnictví nedaleko dělali nějakou skrývku a měli perfektní zem. Ptali se mě, kolik potřebuji kubíků. No co já vím, co je kubík. Tak kolik chcete přivézt „vejtřasek,“ptali se. To jsem také nevěděla, tak jsem jen plácla: Šestnáct. Načež oni přijeli v noci a všechnu tu zem vyklopili k nám na zahradu.
Ráno, když jsme se probudili, nebyl náš domeček vidět. A sousedi chodili a říkali: Kačerovi si postavili domeček a zasypali ho zeminou. Nakonec nám pomohli Ukrajinci zem rozhrnout a bylo to akorát. Znáte to, blbí mají štěstí. No a takhle pomalu, ale jistě vyrůstal náš nový domov.
Pamatujete si, jak jste se stěhovali ze Spořilova?
Mně se moc nechtělo, ale naše Adéla vzala při stěhování malou kočičku Lízu, a když sem přijela, tak jí říkala: Dýchej, Lízo, dýchej. Jako že je tu čistší vzduch.
Jaké bylo vaše dětství a kde jste ho prožívala?
Nádherné. A kde? No přece v Brně, šalínó na prýgl a zpátky. Milovala jsem svého tatínka Karla, kterému nikdo neřekl jinak než Tunal. Nebyl jen potápěčem, závodníkem a majitelem autoškoly, ale i velkým srandistou.
Měl sestru Marii a té všichni říkali Puňa. A když Němci zabavili tatínkovi autoškolu, přišla Puňa, kterou totálně nasadili, že potřebuje zámeček na skříňku. A tatínek povídá Němcům, kteří mu všechno vzali: Dovolte, abych vás představil. To je Oberführer
ten a ten a toto je moje sestra, továrnice. A patřičně protáhl to á. Právě jsem jí koupil zámek. Přítomný gestapák se ukláněl až k zemi.
Je nějaká role, kterou jste moc chtěla hrát, ale nikdy jste ji nedostala?
Cyrano z Bergeracu. Už odmalička ji umím nazpaměť. Roxanu jsem hrála mockrát, ale tuhle mužskou roli bych si zahrála mnohem raději. A proč? Je to naprosto fantastický chlap.
To není jen ta láska a velkorysost, se kterými pomáhá příteli psát dopisy milé. Je to hlavně o hlubokém přátelství mezi mušketýry, a to se mi na tom moc líbí. Když jsem hrála Roxanu, Cyrana ztvárnil František Husák.
František Husák byl výjimečný herec, škoda, že už tu není s námi…
Na Františka mám skvělou vzpomínku. Bylo to při zájezdě do Londýna, někdy v sedmdesátých letech, kdy byl Činoherní klub pozvaný na světovou divadelní sezonu.
Nasedli jsme na loď přes kanál La Manche a František Husák si koupil obrovskou flašku whisky, kterou po cestě vypil. Před DAMU totiž studoval na vojenské škole a během cesty po moři si představoval, že pije na počest obětí vojáků americké invaze do Evropy, známé jako Den D. Vystoupili jsme z lodi a Franta se z ničehož nic ztratil.
Už se blížilo představení a on nikde. Nevěděl, kde hrajeme a nakonec s nějakými Indy jezdil po Londýně, po všech divadlech. Najednou ho přivezli, opřeli ožralého o nejslavnější National theatre London a ptali se, jestli ho chceme, protože nikde jinde ho nechtěli.
No jasně, že jsme chtěli! Kačer už šílel. František pak bez mrknutí oka odehrál perfektně všechna představení a po týdnu jsme odjeli domů. V činoheráku jsme si pak vyprávěli zážitky z Londýna a po 14 dnech Franta zatáhl Honzu Kačera do rekvizitárny a povídá: „Honzo, já jsem v tom Londýně opravdu byl?" Představte si, on měl týdenní okno!
Váš dobrovolný odchod z Činoherního klubu pro vás byl přesto moc těžký…
To ano, navíc Honza byl vlastně spoluzakladatelem Činoherního klubu a nikdo se nikdy neozval, aby řekl, že ho mrzí, jak bylo s některými lidmi naloženo. Všichni mě přemlouvali, abych zůstala, ale já jsem se už rozhodla.
Bylo to těžké a já se nacházela v hluboké depresi. Dušan Pařízek mi, když jsem ještě byla v slzách, říkal: Paní Nino, vy si myslíte, že ten odchod z Činoherního klubu je váš herecký konec, ale to ne, to je teprve začátek. A já jsem si říkala, to jistě, budu v pětašedesáti někde debutovat. Ale nakonec se ukázalo, že měl pravdu.
V době totality jste se na čas vytratila z filmových pláten, v divadle jste však excelovala a stále excelujete…
Všichni věděli, jaký mám názor na komunisty. Jako herečka jsem nebyla použitelná pro role proletářek a pracujících žen. Při jednom zájezdu do Londýna se mnou, jako s mladou herečkou z východního bloku, udělali interwiev do Timesů s titulkem „Nenávidím komunisty", a když Husáka jmenovali prezidentem, zaslala jsem mu na hrad telegram, ve kterém jsem mu vyslovila nedůvěru. To byla jen část průšvihů. Jsem ale ráda, že jsem stála tak trochu mimo tehdejší politické dění.
Vyučovala jste herectví. Co si myslíte o tom, když režisér řve na herce?
Jedenáct let jsem učila na Vyšší odborné škole herecké v Michli a dodneška jsem s její ředitelkou Věrou Kmochovou, které si nesmírně vážím, velká kamarádka.
Když nějakej režisér řve na herce, umrtví v něm jakoukoli hereckou tvořivost. Tady platí všeobecné pravidlo „ Zbav herce jakékoli sebedůvěry a zbavíš ho herectví."
V Divadle v Řeznické jste měla derniéru premiéry Mládí a v Kalichu hrajete v Mojí hře, aneb andělské komedii. Jak je vidět, vůbec se nenudíte…
To tedy ne. Jiří Bartoška hraje v Mojí hře po celou dobu v rakvi a ženské kolem něho rozvíjejí zápletku, můj zeť Martin Kubačák tu hraje napřed pohřebáka a pak anděla, výborná je Zuzana Bydžovská, Jana Janěková, Vlasta Peterková, Adéla Koutná, a naše nejmladší dcera Adéla Kubačáková. Sešla se tu opravdu prima parta a každé představení si užíváme velkou legraci.
Dostáváte samé krásné role…
Nově hraju ve hře Sudička Lachezis v režii Jiřího Fréhara v překladu Ireny Lexové ve Švandově divadle. Mám roli takové staré paní, která překonala koncentrák a všechny hrůzy války, pak se jí podařilo otevřít malou kavárničku v Paříži a tady také poznala svou životní lásku.
Je to dlouhý, celoživotní příběh a je to těžká, ale krásná role, během níž se hrdinka setká i s Edith Piaf. Hrajeme to jen dvě, ale devadesát procent textu a akcí připadá na mně.
V rámci zájezdového představení, a také v divadélku v Kobylisích hrajeme hru Mrchy, aneb řekni mi všechno o své lásce. Ty čtyři mrchy to jsem já, Dana Batulková, Dáša Bláhová a Lenka Skopalová. Je to velmi zábavné a z angličtiny to přeložila právě Dáša Bláhová.
Kolikrát do týdne absolvujete představení?
Někdy dvakrát, jindy čtyřikrát…
Televize nedávno opakovala „Vyprávěj"…
Ano dívám se, a když to nestihnu já, protože jsem v divadle, tak se dívají kamarádi.
Objevíte se v dohledné době v televizi?
Budu hrát ve filmu s názvem Hodinový manžel slepou paní, která fandí Spartě. Zavolá si hodinového manžela, aby jí předčítal z novin sportovní zprávy a aby jí popisoval, co se odehrává v televizi na hřišti.
Na sobě má sparťanskou šálu, a když usne, tak ji muž lehce přikryje. Vtip je v tom, že si hodinový manžel na začátku myslel, že potřebuje něco spravit. To co by potřebovala, ale už opravit nejde. Je to hodně o člověčenství. Scénář mám na stole.
V Chebu nebo v Aši nyní natočím s režisérem Magnuskem jeden obraz do dalšího filmu Ašský chlapec. V něm hraje i Honza (Kačer, pozn. autorky).
AUTOR: MARTA ALTEROVÁ
