Jaké všechny tituly už máte na svém kontě?
Thajskému boxu se věnuji už patnáct let. Mám za sebou osmdesát zápasů, z toho jsem devětkrát prohrál a jednou remizoval. Zápasím po celém světě. Jsem trojnásobný mistr světa, mistr Evropy, mistr České republiky a v prosinci se mi podařilo vyhrát reality show Enfusion.
Co si pod tím mám představit?
Bylo tam šestnáct bojovníků, každý z jiné země, z nichž zbyl jen jeden vítěz. Já.
Je vůbec ještě nějaká meta, kterou byste chtěl pokořit?
Určitě. Chtěl bych dát sto zápasů, to je takový můj cíl, protože už to dělám dlouho a ona to zase není taková zábava, jak to vypadá (smích). Doufám, že se mi to podaří, může se stát cokoliv, třeba nějaké zranění. Kvůli tomu ani moc neplánuji. Chci zápasit dokud jsem zdravý a stačím soupeřům.
Jaký je v tomto sportu věkový limit?
V té těžší váze, kam jsem se teď dostal, je věkový limit trochu posunutý. V střední váze je na zápasení člověk ve třiceti letech docela starý. Ale v těžší se dá zápasit tak do pětatřiceti. Když je na tom někdo dobře, tak do čtyřiceti, ale to je maximální strop.
To je docela krátká doba…
No, to víte, to není fotbal nebo jakýkoliv jiný sport. Tady se tělo hodně opotřebovává a musíte ho mít připravené na dost vysoké úrovni. Bavím se o profi zápasení, ne o amatérech.
Chtěl jste odmalička být zápasník?
Ani jsem to neplánoval. Začal jsem ve třinácti letech chodit na tréninky, kde v té době už trénoval a zápasil Pavel Hakim Majer. Koukal jsem, jak ti starší kluci bojují a snažil se je napodobovat. Chtěl jsem být nejlepší a zrovna to vyšlo. Bylo nás tehdy víc a z mé generace jsem zůstal v podstatě sám. Z kámošů, co jsme spolu začínali a deset let jsme spolu trénovali v jedné tělocvičně, jsem byl nejmladší, proto oni už skončili a zbyl jsem sám.
Jak se těšíte do Kladna na Noc válečníků?
Moc se těším. Akci organizuje můj kamarád a požádal mě, abych šel bojovat jako hlavní zápas večera. Kladno mám rád, dělal jsem tu chvíli na diskotéce, takže jsem sem jezdil docela často. Akorát jsem dlouho nevěděl jméno soupeře, ale to se stává.
Je hodně omezený výběr vašich soupeřů?
Se mnou už všichni zápasit nechtějí, čili se hlavně musí najít někdo, kdo se mnou do toho zápasu vůbec půjde. Navíc se s mým trenérem snažíme vybírat soupeře tak, aby mi to něco dalo, ne nějakého outsidera. I když se klidně může stát, že i podceňovaný vyhraje.
Může překvapit…
Právě, může překvapit. Tak, aby mě nepřekvapil, jel jsem na týden trénovat do Holandska do Amsterdamu. Tam jezdím před každým zápasem. Pak jsem měl ještě deset dní a uvidíme se ve čtvrtek v ringu.
Zjišťujete si něco o soupeři?
Jasně, zjišťuji, jak bojuje, s trenérem koukáme na zápasy. Zjišťuji, jak je vysoký, kolik má kilo a tak dále.
A tomu přizpůsobujete trénink?
Jasně, buď lépe boxuje, nebo lépe kope. Koukneme na to, ale většinou je to pak v ringu něco jiného. Thajský box a zápasení vůbec je improvizace.
Jaké jste měl už zranění?
Pár jsem jich měl, ale naštěstí nic vážného, musím zaťukat. Měl jsem třeba zlomené nějaké kůstky v ruce a mockrát rozseknutou hlavu. To jsou běžná boxerská zranění.
Používáte talismany?
Používám. To je jasné.
Jaké?
To vám nemůžu říct, to by ztratil svou sílu. Mohu jen prozradit, že to byl dárek. Mám před zápasem své rituály. Věřím svým způsobem v Buddhu, což je s thajským boxem spjaté. Za tu dobu, co se mu věnuji, se mi nashromáždilo pár věcí, které s sebou vozím. Mám třeba jedny trenky, v nichž zápasím.
Co byste řekl člověku, který vám řekne: To je agresivní sport a akorát se tam mlátí nějací bezmozkové.
To bych mu řekl, že má pravdu (smích). Ne, tento sport je sice agresivní, ale lidé v sobě tu agresivitu mají, zvlášť chlapi. A na profi úrovni je sice agresivita důležitá, ale jsou tu i jiné věci jako technika, fyzická kondice či síla. Těch faktorů je moc a ty se musí ideálně sejít v den zápasu, aby to dopadlo dobře.
Co psychika zápasníka?
Psychická stránka je polovina úspěchu. Já mám kouče, který mi od roku 2006 pomáhá s mentální přípravou, je to Dan Landa. S ním jsem domluven, že mi při Noci válečníků udělá na živo nástup. Zazpívá mi Ktož sú boží bojovníci. Pak půjdu do zápasu a něco se tam bude dít a já se budu snažit bojovat jak nejlépe budu umět.
Sledujete novou nastupující generaci?
Sleduji. Pár mladších zápasníků je tu dobrých a zlepšují se. Ale vzhledem k tomu, že nejezdí zápasit nikam ven a bojují jen tady v Čechách, je to trošku problém. Oni pak získávají mylný dojem, že jsou až moc dobří. Většinou když vyjedou do zahraničí zjistí, že co tu stačí na výhru, tam nestačí. Není jich moc, ale pár mladých bojovníků tady je dobrých. Což je dobře, protože ta naše generace: já, Jirka Žák a Tomáš Hron jsme toho sjezdili už dost, reprezentovali jsme Česko a naše oddíly a už jsme v poslední čtvrtině svého zápasení.
Vy byste se chtěl věnovat trénování?
Už se mu věnuji od roku 2004, ale jen tak napůl, protože sám musím hlavně trénovat sebe. Je to náročné napřed jedu do jedné tělocvičny, kde cvičím s trenérem, pak jedu do své tělocvičny, kde zas dělám trenéra já. Někdy si s nimi i zacvičím. Mám pár závodníků, mladých kluků. Tento sport je nejlepší, když ho začnou dělat třeba v sedmnácti letech, zakousnou se to něj a baví je to. Do těch pětadvaceti mohou ukázat, že jsou dobří. Pak, když to vezmu ze svého pohledu, už přemýšlí jinak, chtějí mít nějaké zajištění a věci, třeba auto, na což se jen sportem vydělat nedá. Takže hledají kompromis mezi prací a sportem. Někdo skončí také kvůli tomu, že musí chodit spíše do práce, protože ho jen ten sport neuživí.
Co vzkážete návštěvníkům Noci válečníků?
Těším se na ně a budu se snažit podat co nejlepší výkon, aby se můj zápas líbil a aby si to diváci užili.
