Několik pamětníků, většinou žen, zažilo ještě dobu, kdy chaty na pozemku pomalu vyrůstaly. Dnes jich je sedmnáct. Jediným mužem pamětníkem je pak zástupce šerifa Vladislav Havel, který ve stopách svého otce, zakladatele osady, dělá všechno pro to, aby osada žila jako dříve. A právě stmelit osadu v dnešní době je velice obtížné.

V těžké roli se ocitá šerifka Růžena Krejčová. „Byla jsem zvolena, protože to nikdo nechce dělat. Přiznávám, že jsem panelákové pražské dítě, ale už dvacet let jezdím do osady a poslední dva roky nosím hvězdu. Osada nežije jako dřív, ale to je dobou. Když je potřeba něco udělat, mohu se obrátit na dvě rodiny," říká.

Také její předchůdkyně byla žena, Jaroslava Ságlová. Má stejný názor. „Mám chatu po otci, každý týden se hrál volejbal, zpívalo se, jezdilo vlakem, všichni si byli rovni. Dnes se starám o osadní kroniku. Já dělala šerifku sedm let, někdo to být musel," směje se kronikářka.

Oslava výročí ale byla důstojná. Děti přinesly trojcípou vlajku ke stožáru, hranice byla slavnostně zažehnuta ze všech světových stran. Následovala minuta ticha k uctění kamarádů, kteří už přihlíželi z nebe. Trampskou hymnu Vlajka zpívala celá osada. Samozřejmě nemohla chybět písnička Na Okoř je cesta. Ta se zrodila zde v Coloradu ve čtyřicátých letech a nesmí chybět při žádném posezení. Na stařičkém totemu z počátku založení se samozřejmě podepsal zub času, ale stále stojí a společně s modrou vlajkou budou zdobit střed osady další rok. Autor: Břetislav Kostka