Josef Havlíček se v Kladně zásadní měrou podepsal pod návrh a realizaci sídliště Kladno-Rozdělov. Byl vedoucí osobností kolektivu architektů, kteří zpracovali zastavovací plán sídliště, a také hlavním architektem šestice věžových domů, obchodního domu Siréna, experimentálního trojdomu na náměstí Jana Masaryka, bytových domů se severojižní orientací a vložených obchodně-obytných dvojdomů.

„Především díky jeho úsilí, renomé a argumentačním schopnostem vyrostl ve 40. – 60. letech 20. století v Kladně obytný celek, který se svým charakterem zcela vymykal dobovým realizacím,“ řekl Dan Jiránek, primátor Kladna. Věžové domy, které sídlišti dominují, jsou dnes historiky architektury považovány za jeden z vrcholů československé bytové výstavby 20. století – vedle dokonalého (a funkčně dotaženého) dispozičního řešení udivují i svým velkorysým architektonickým pojetím, jež v našem geografickém prostoru nenachází srovnatelný protějšek. I díky kladenským věžákům, nepřehlédnutelné uchvacující architektuře největšího města Středočeského kraje, se v dnešní době Josef Havlíček považuje za jednoho z nejvýraznějších českých architektů 20. století.

„Vedle architektury se Havlíček věnoval i designu nábytku, malířské či sochařské tvorbě. Po celý život udržoval styky s uměleckým světem, s nímž ho mimo jiné pojila i osobnost jeho manželky, sochařky Marty Jiráskové. Nebránil se spolupráci s umělci, kteří byli v dobách nesvobody komunistickým režimem vytlačeni na okraj tvůrčího světa. Některým z nich, zejména Mary Durasové a Haně Durasové, pak dal mimořádnou příležitost etablovat se zpět ve veřejném prostoru, když je pověřil tvorbou domovních znamení na kladenských věžových domech. Tato znamení díky Havlíčkovu výběru umělců představují dnes umělecké dílo nedocenitelné hodnoty,“ uvedl Zdeněk Slepička, tajemník města Kladna.

Nejvýznamnější práce architekta Josefa Havlíčka, * 5. 5. 1899, Praha – † 30. 12. 1961, Praha
Pro Havlíčkovo vnímání architektury byla formativní léta po první světové válce, která dala vzniknout okruhu později světoznámých avantgardních umělců a tvůrců. Havlíček studoval architekturu jak na pražské technice (1916–1924), tak na Akademii výtvarných umění (u profesora Josefa Gočára, 1923–1926). Po prvních realizacích bytových domů získal značnou pozornost nejen odborné veřejnosti svým soutěžním návrhem na přemostění Nuselského údolí z roku 1927. V jeho vizi měly funkci pilířů mostovky plnit obytné domy, což vyvolalo četné diskuse – ostatně dodnes jde o oblíbený příklad nekonvenčního urbanisticko-technického řešení, na němž odborná komunita oceňuje jeho velkorysost.

Věhlas Havlíčkovi přineslo provedení Všeobecného penzijního ústavu na pražském Žižkově (později Dům odborových svazů, stavba 1932–1934), který navrhl společně s Karlem Honzíkem. Dům, přezdívaný „první pražský mrakodrap“, vyvolal ohlasy i v zahraničí a otevřel Havlíčkovi dveře do světa. V roce 1945 se stal českým delegátem Mezinárodního kongresu moderních architektů CIAM, v letech 1947–1951 byl členem jeho světové rady. V roce 1947 se účastnil činnosti komise, která navrhovala budovu sídla OSN v New Yorku a v roce 1958 vypracoval návrh na novou radnici v kanadském Torontu.

Ještě před druhou světovou válkou pracoval Havlíček v Praze na několika bytových domech, například domech pro zaměstnance Všeobecného penzijního ústavu na Pankráci z let 1931–1932 (ulice 5. května 37–41, Praha 4), jednotně řešeném průčelí tzv. „Molochovu“ na Letné z roku 1937 (ulice Milady Horákové 72–96, Praha 7) nebo obytném domě v Letohradské ulici č. p. 60 (Praha 7) z roku 1938. Postupně se tak stal jedním z nejrespektovanějších odborníků na bytovou výstavbu, a především na výškové stavby, jejichž ideální řešení se stalo jeho celoživotní vášní.

Ihned po skončení druhé světové války byl Havlíček připraven ukázat možnosti řešení bytového problému, a tak již během dvouletého plánu realizoval sídliště pro zaměstnance textilní továrny Jitka v Otíně u Jindřichova Hradce (spolu s Karlem Filsakem). V Hradci Králové v roce 1945 – spolu s profesorem Františkem Bartošem (toho po jeho smrti zastoupil hradecký rodák Vlastibor Klimeš) – navázal na práci svého učitele Josefa Gočára a podílel se jak na utváření urbanistického plánu města, tak na několika dílčích stavbách. Jednou z nich byl i výjimečný obytný soubor Labská kotlina (1947–1950), který dostal ještě funkcionalistický, velmi nadčasový urbanistický řád. Podílel se také na projektování sídliště v Záluží u Mostu (dnes ulice K Loučkám, Litvínov, realizace 1946–1947). Havlíčkovo renomé potvrzuje skutečnost, že v roce 1948 byl svými kolegy zvolen prvním ředitelem tehdy nově vzniklého Stavoprojektu, obřího podniku, v němž se měla centralizovat projekční činnost.

Sídliště Kladno-Rozdělov – a především pak kladenské věžové domy – jsou dokladem toho, jak obtížně se Havlíček vyrovnával s příkazy historizujícího „socialistického realismu“. Jako jeden z mála tvůrců tento režimem diktovaný směr veřejně kritizoval, což se později neobešlo bez profesních důsledků. Při návrhu věžáků jasně odkázal k dílu Augusta Perreta, čímž se mu podařilo odvrátit nucený ozdobnický výraz, který stavby z údobí vrcholícího socialistického realismu musely běžně nést. Dal tak Kladnu architektonicky zcela jedinečné stavby. Z projektové dokumentace je zřejmé, že před diktátem „sorely“ bránil Havlíček na věžových domech každý detail – to, že se celé sídliště i věžové domy stavěly v intencích původních představ svých tvůrců, je tedy hlavně jeho zásluha, stejně jako jedinečná umělecká výzdoba domů, na níž se podíleli nejvýznačnější sochaři své doby.

I přes dusnou atmosféru v totalitním státě se Havlíčkovi dařilo udržovat kontakt se zahraniční architekturou. Plénu X. kongresu CIAM v Dubrovníku tak například v srpnu 1956 přednesl referát o kladenském sídlišti, které tedy díky němu bylo představeno nejvýznamnějším světovým architektům doby. Doma se však musel i kvůli realizaci věžáků potýkat se silnou kritikou, k níž se přidali i někteří jeho blízcí spolupracovníci a někdejší přátelé. To poznamenalo jeho zdravotní i psychický stav, sídliště Kladno-Rozdělov a věžové domy se tak staly poslední velkou Havlíčkovou realizací.

Josef Havlíček je pohřben v rodinné hrobce na hřbitově Praha-Bubeneč. Jeho hrob má v rámci projektu Adopce významných hrobů v péči kladenský spolek Halda, který s radnicí mimo jiné spolupracuje i na realizaci Muzea věžáků Kladno.

„Zastupitelstvo města Kladna v květnu pojmenovalo s účinností rozdělovské sídliště názvem Sídliště architekta Havlíčka. Město v minulém roce finančně i spoluprací podpořilo knihu „Sídliště Kladno-Rozdělov – historie, architektura, urbanismus a všední život“, autorů Alexandra Němce a Romana Hájka ze spolku Halda. V současnosti finišují práce na realizaci první fázi (vstupní hala, expozice v prvním suterénu, dobový kryt ve druhém suterénu, vzorový byt v 6. patře) unikátního Muzea věžáků Kladno v prvním věžovém domě. Ve druhé fázi by mělo v příštím roce následovat zřízení návštěvnického centra, v dalším období pak případně vyhlídka na střeše,“ dodal Zdeněk Slepička.

„Udělení čestného občanství architektovi Josefu Havlíčkovi in memoriam společně s výše uvedenými aktivitami Města a spolku Halda završilo zvýraznění jeho odkazu a díla. Oprávněně by se tak zařadil mezi ty nejrespektovanější osobnosti, které z Kladna vzešly nebo jej nesmazatelně ovlivnily. Rada města Kladna podpořila uvedený návrh na své 24. schůzi dne 2. 12. 2019, “doplnil Jiránek.