Všechny zvědavě vytahovaly krky a pokukovaly do dáli, jakoby na něco netrpělivě čekaly. Jeden malý hošík soustředěně poslouchal a pak řekl svému otci s úsměvem: „Tati, já jsem slyšel hůůů, hůůů, už asi bude nedaleko!“ Aměl pravdu, na obzoru se najednou objevil sloup dýmu a z dálky se ozývalo dnes již tolik vzácné houkání.

Děti nadšeně pozorovaly přibližující se lokomotivu zahalenou v páře. Konečně vlak zastavil a ratolesti i s rodiči, mezi kterými výrazně převažovala mužská část, mu pospíchali naproti. Ti nejmenší fanoušci železných krasavců se trošku zalekli valícího se dýmu, a tak vše pozorovali z uctivé vzdálenosti.

Většina s rozzářenýma očima zkoumala veliká kola, statný komín a také pana strojvedoucího. Dlužno dodat, že často se nedalo z určitostí říci, kdo z dvojice otec a syn je z parní lokomotivy nadšený více.

Vlak, jenž vyrazil z Prahy do Lužné přes Kladno, vedla parní lokomotiva z roku 1955, která byla součástí druhé série příměstských lokomotiv, jež jezdily v okolí velkých československých měst v čele osobních a spěšných vlaků. Těmto typům se také přezdívá Papoušek. Za ní byly řazeny vagony typu Bai, které jsou zhruba stejně staré jako lokomotiva.

Na parní vlak se přišli podívat i Radim s Vojtou, kteří si jako správní vypravčínezapomněli plácačku, čepici a píšťalku.