Podvečerní idyla pod Drábskými světničkami

Miroslav Bobek, čtyřiačtyřicetitelý ředitel pražské zoologické zahrady, bydlí s manželkou Klárou, dcerou Markétou a synem Kryštofem v pražských Stodůlkách.

Pochází však z Mnichova Hradiště na Mladoboleslavsku. Tam vystudoval místní gymnázium, následovala přírodovědecká fakulta.

V nedaleké obci Dneboh, hned pod Drábskými světničkami na okraji Českého ráje, má chalupu. Tam tráví některé chvilky svého volna. Letos tam pobyl týden na dovolené. On, manželka genetička, dvě vlastní děti a dvě na týden osvojené – děti kamarádů. Právě uprostřed onoho dovolenkového týdne jsem se za ním vypravil.

„Nebudu se s ním vůbec bavit o jeho práci, o zoologické zahradě,“ naznačil jsem dámám ze zoologické zahrady, spolupracovnicím Miroslava Bobka. „To prostě nedokážete. Nebudete se bavit o ničem jiném. Zahradou žije naplno,“ naznačily. Jaká byla realita?

V stručnosti: na zoologickou došlo. Polovina z dvouhodinové návštěvy se ale vůbec netýkala zoologické.

I když přiznávám, že spousta myšlenek se týkala přírody. Možná skoro všechny. Takže vlastně, jak to bylo?

Malá vesnička na okraji Českého ráje. To je Dneboh. Před 85 lety tu došlo k přírodní katastrofě. Znalci vědí, že se tu v červnu roku 1926 sesunul skalní masiv v délce asi dvou kilometrů a pohřbil 11 domů. V době sesuvu nebyl nikdo uvnitř, takže škody na životech byly naštěstí nulové.

Příroda kolem je úžasná. Sedíme s Miroslavem Bobkem na svažité zahradě, za zády úžasná scenérie Drábských světniček, před námi se otevírá krajina kolem Mnichova Hradiště s vrchem Káčov, vzadu tušíme Bezděz, kousek napravo Ještěd, vlevo za obzorem Krkonoše.

Je tu božský klid. I když ho trošku ruší hluk z nedaleké dálnice. Ten ale ve chvílích, kdy kolem cvrlikají ptáci, přestává člověk vnímat.

Náročný vedoucí

Na zahradě stan, kde vládnou dcera a syn Bobkovi. Na týden dovolené tu mají kamarády z Prahy. Manželé Bobkovi, Miroslav a genetička Klára, tak mají sice na starost o dva mládežníky více, na druhou stranu za ty dvě hodiny nebylo o čtveřici mladých ani slyšet, neustále někde pobíhali, hráli si, blbli.

Přiblížili se vlastně jen ve chvíli, když na vodítku přišli představit nový přírůstek rodin Bobkových – fretku. Ta se kdesi v Praze zatoulala, a když se to paní domu dozvěděla, brzy bylo u Bobků o tvora více.

A zatímco paní Klára připravuje na grilu maso a zeleninu, dozvídám se spoustu zajímavostí – třeba to, že rodinné výlety u Bobků jsou docela časté. A děti se jim, kupodivu, nebrání. I když táta je podle všeho náročný vedoucí. Spaní pod stanem, putování, žádný velký oddech. Na tohle u Bobků tatínka užijí.

Když ale padne dotaz na domácí práce, bez okolků hlava rodiny přizná, že na to není. „Poslední věcí, kterou jsem sestavil, byl jeřáb, tedy pták – to bylo v souvislosti s projektem, kdy jsme je odchytávali, abychom je označili vysílačkami. Toho jeřába ještě někde máme, překážel nám doma dlouho,“ směje se Miroslav Bobek a volá na manželku: „Kláro, že ho ještě někde máme?“ Manželka přitakává: „Překáží už dost dlouho. Ale vyhodit ho, to by nešlo.“

A zase jsme u zvířat. Probíráme to, jak před lety se synem kroužkovali na zahradě na chalupě ptáky, které chytili do natažených sítí. Táta Bobek vypočítává, jaké druhy synovi představil: několik druhů sýkor, budníčků a pěnic, pěnkavu, zvonka, čížka, kosa a drozda, střízlíka, stehlíka, strakapouda velkého, sojku…“

Čápi táhnou

Miroslav Bobek se proslavil v minulosti sledováním čápů, kteří putovali do svých zimovišť.

V centru jeho zájmu jsou ale třeba koně Převalského, které vrací do mongolské přírody (Deník o výpravě z pražské zoo se čtyřmi koňmi Převalského do Mongolska referoval v podrobném deníku).

A pak tu jsou gorily, ředitelova další a opravdu silná láska.

S nimi teď pracuje na projektu ve střední Africe.

Jeho cílem je zprovoznit Toulavý autobus, který by vozil děti z odlehlých pralesních vesnic do záchranného střediska v Limbe, kde jsou umístěné gorily zachráněné z rukou pytláků.

„Tyhle vesnické děti znají gorily jako maso na talíři, ale my bychom jim chtěli ukázat, jak vypadají, jak žijí, seznámit je s nimi, aby si k nim a k přírodě vůbec mohly vytvořit vztah.“

V hlavě má ředitel Bobek projektů mnoho. Možná třeba i napsání nějaké knížky pro děti – ostatně to už má za sebou také.

„Když byly děti menší, psal jsem pro ně pohádky a pak jim je předčítal. Že z toho pak vznikla knížka, to už byl bonus navíc,“ říká o své další lásce – psaní. Ostatně jeho pravidelné sloupky můžete číst v Deníku každý pátek.

Povídáme si, povídáme, povídáme. Voňavé maso na grilu je téměř hotové, Miroslav Bobek ho v závěrečné fázi ještě dolaďuje. Najednou je pokrm na stole, hostitelé ho připravili výtečně. Paní Klára mezitím odběhla za dětmi, venku se začalo smrákat. Masiv Drábských světniček působil v závěru dne doslova dramaticky. Gril pomalu dohasínal, děti odmítly spát ve stanu. Prostě takový normální pohodový dovolenkový večer…

Že se budeme stejně bavit o zvířatech, se vyplnilo. To ostatní však nevím, jestli je pravda. I když se říká, že na každém šprochu pravdy trochu. Malá stopečka vodky tam před zakousnutím do voňavého masíčka přece jen byla…