Jiří Skála pracoval na šachtě v Libušíně.Zdroj: Jitka Krňanská„Byl jsem náhodou na kávě u kamaráda Roberta v Řisutech. Už byl v důchodu, ale byl to francouzský námořník, který se do Čech oženil, a proto poslouchal francouzský rozhlas a tam hlásili, že ve Švédsku venkovní čidla u jaderné elektrárny zaznamenala zvýšenou radioaktivitu. Švédové proto zjišťovali, jestli závada není u nich. To se nepotvrdilo a následně jim meteorologové sdělili, že radioaktivní mrak přišel ve směru od Sovětského svazu. Sověti vydali oficiální komuniké až několik dní poté,“ vzpomíná Jiří Skála na první dny po katastrofě.

Až potom se prý dočetli něco málo v novinách. „Mezi lidmi se hovořilo o tom, že by se neměly jíst nějaké produkty ze Slovenska, snad ovoce a zelenina, kde údajně radioaktivní mrak nejvíce zasáhl nějakou oblast a také se říkalo, že kvůli tomu roste hodně hub, protože pohlcují radioaktivní stroncium. Žádné oficiální omezení jsme ale nikdo u nás v republice ani v práci nedostali,“ dodal Skála. Dodnes s tamními lidmi ze zasažené oblasti přesto velmi soucítí. „Muselo to být strašné, nevědět pomalu, co se stalo a opustit navždy narychlo své domovy jen tak, bez veškerých osobních věcí,“ dodal.