Uspořádání pohřbu je dnes velmi nákladná záležitost, kterou si mnohé rodiny dovolit nemohou a spíše se rozloučí jen v kruhu rodinném. Jiní zase nechtějí jitřit bolest a emoce, tak setkání nepořádají vůbec a jen soukromě uloží ostatky do hrobu či kolumbária.

Před pár desítkami let bylo přitom zcela nemyslitelné, aby se zejména na vesnici veřejný pohřeb neuskutečnil a zpravidla nebožtíka až na hřbitov doprovodila velká část vesnice. Takovou vzpomínku má i Bedřich Hájek ze Slaného. "Když v roce 1961 zemřel můj otec, bylo mu 58 let. Byl sedlák na Uhách, takže bylo pochopitelné, že kočár s rakví byl také tažený koňmi, v průvodu nechyběl farář ani hudba. Jelikož máme hroby v sousedním Chržíně, šli jsme za kočárem až na hřbitov, který je v kopci. Tehdy se zúčastnila skutečně snad celá vesnice. Byl to moc hezký pohřeb, i když taková smutná událost. Navíc jsme jen šest týdnů před tím pohřbili dědečka, tatínkova otce, kterému bylo 85 let. Škoda, že už se takové obřady dnes moc nevidí," vzpomíná sedmasedmdesátiletý rodák z Uhů.