K obávané infekci přesto přistupuje s velkou pokorou a dodržuje opatření, a i když už podstoupila očkování, domů si letos raději ještě gratulanty nepouští. Většina jich proto poslala zdravici on-line. Paní Skleničková totiž ovládá i ve svém úctyhodném věku IT technologie a ani e-maily jí nejsou cizí.

„Hlavu mám stále dobrou, denně trénuji mozek a paměť. Ale nohy, ty už mi neslouží. Po domě se pohybuji s chodítkem,“ potvrzuje oslavenkyně, která je velmi hrdá na to, že stále může žít ve vlastní domácnosti. Rodina je jí neustále nablízku. Ani v den narozenin nechyběli dva nejbližší dcera Jitka a syn Jan. Manžela Čestmíra pochovala paní Jaroslava před několika lety. Její starší sestra Miloslava Kalibová, která rovněž přežila zkázu Lidic i koncentrák, zemřela před dvěma lety ve věku 96 let. Největší radost má dnes paní Jaroslava nejen ze svých dvou dětí, ale i ze šesti vnoučat a osmi pravnoučat.

Ze života Jaroslavy Skleničkové
Jaroslava Skleničková rozená Suchánková se narodila 27. března 1926 v Lidicích. Dětství strávila díky povolání svého otce šéfkuchaře střídavě v rodných Lidicích, Luhačovicích, tatranském Novém Smokovci, Hradci Králové a Praze. Po vyhlazení Lidic 10. června 1942 byla ve věku 16 let byla, již coby žena, spolu s matkou a starší sestrou deportována do koncentračního tábora Ravensbrück.

Sto osmdesát čtyři lidických žen, které byly odtrženy od svých dětí, bylo, vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze, převezeno rovněž do koncentračního tábora. Dvanáct dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. Třiapadesát lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel - 192 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Po osvobození v roce 1945 si Jaroslava dokončila vzdělání a začala pracovat jako úřednice ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze. Následně se seznámila s pozdějším manželem, za něhož se v roce 1951 provdala. Ze zaměstnání odešla po deseti letech, aby se kromě svých dvou dětí mohla starat o těžce nemocnou matku a postupně i o dvě děti své sestry.

Po smrti matky nastoupila v roce 1971 do Telexportu Československé televize jako referentka. Po odchodu do důchodu se přestěhovala do Lidic, kde žije dodnes. Napsala dvě knihy a je držitelkou prestižní Mezinárodní ceny Egona Ervína Kische za život a dílo.