Hned před barákem mám zastávku autobusu. To je super, akorát se kvůli stavbě nachází každý den jinde, konstatuje takřka nevidomá a na jedno ucho neslyšící Marie Zemanová u svého domu ve středočeském městě Slaný. Vydává se zastávku hledat. Ani po opakovaných pohybech bílou holí ji však nenachází. Tentokrát se totiž stojan s označením zastávky nenachází na chodníku, nýbrž až ve vozovce. „Aha, tak to je velká paráda,“ usmívá se hořce žena.

Přechází na improvizovaně vyznačeném přechodu, kde ale nejsou vodící pruhy pro slepce. Vstupuje do vozovky a blížící se auta nevidí. Na to je zvyklá. Není ovšem zvyklá, že je kvůli hluku ze stavby včetně drnčení sbíječek vůbec neslyší.

Bez brýlí vidí jen lehce barevnou mlhu. S patnácti dioptriemi na dálku a devatenácti nablízko rozezná pohyb, lesk a že se něco nachází před ní. Kromě toho nemá v levém oku čočku a v levém uchu jí chybí vnitřní sluchový aparát, proto na něj neslyší a nemá v něm centrum rovnováhy. Prodělala i několik operací hlavy.

Většinu života se padesátiletá žena i přes těžký handicap snažila postarat sama o sebe, téměř dvacet let pracovala na plný úvazek, pak aspoň na částečný. Síly jí ale docházely a zdravotní stav se zhoršoval.

Pobírala třetí stupeň invalidního důchodu a druhý stupeň příspěvku na péči. „Lidé s mojí formou zrakového postižení berou někteří druhý, jiní třetí stupeň. Když se mi v roce 2022 výrazně zhoršil sluch, požádala jsem úřad práce o přezkoumání,“ vysvětluje.

Místo zvýšení příspěvku minimální podpora

Místo aby úřad příspěvek buď zvedl, nebo ponechal původní výši, snížil ho na minimum – první stupeň. Tedy 880 korun místo téměř pěti tisíc. Několikrát se odvolala, úředníci ministerstva práce a sociálních věcí vydali v polovině července definitivní stanovisko až po téměř 600 dnech: náleží jí nejnižší stupeň příspěvku, a to trvale, proti rozhodnutí se již nejde odvolat.

Okresní správa sociálního zabezpečení v Kladně jí uznala nezvládnutí jen čtyř životních potřeb z deseti: orientaci, osobní aktivity, komunikaci a péči o domácnost. K druhému stupni příspěvku by jich bylo potřeba aspoň pět. Chybí mezi nimi mobilita, ač se pohybuje pouze s bílou holí a v neznámém prostředí jí kdykoliv hrozí pád. Ten ostatně hrozí i na známých místech, když se na nich něco změní, třeba někdo položí na chodník koloběžku. Anebo jako nyní, když je město Slaný hned na několika místech rozkopané a přestavuje se i vozovka přímo před jejím domem.

Žena míří po chodníku směrem k výkopu ohraničeném jen červeno-bílou páskou. Šermuje slepeckou holí skoro jako kordista Jakub Jurka na olympiádě, ale pásku nezachycuje. Naštěstí tuší, kde se výkopy nacházejí. „Mamka mi tu ráno prochází všechny cesty v mém okolí a pak mi telefonuje, na co si mám dát pozor a kam raději vůbec nechodit,“ vysvětluje.

Vzápětí se střetává s drátěnou ohradou, která ohraničuje další stavbu, právě opravovanou základní školu. „Tak tu jsem vůbec neviděla, dráty jsou úzké a šedivé, splývají mi se šedivým chodníkem,“ říká.

Pak ukazuje na svítivě červené plastové bariéry u dalšího výkopu. „Takhle by to mělo vypadat, to takzvaně vidí i slepej,“ konstatuje.

close Těžce zrakově postižená Marie Zemanová ukazuje, jaké nástrahy číhají na slepce ve Slaném, když v něm v létě probíhá několik staveb a rekonstrukcí. info Zdroj: Deník/Zuzana Hronová zoom_in Těžce zrakově postižená Marie Zemanová ukazuje, jaké nástrahy číhají na slepce ve Slaném, když v něm v létě probíhá několik staveb a rekonstrukcí.

Úplně ideální to ale stejně není. „Akorát ty haldy kamení kolem jsou teda na zabití,“ dodává žena.

Pokračuje směrem do centra a klepáním hole přijde na stojan s dopravní značkou. Těch jsou tady po městě rozesety desítky a značí mimořádnosti kvůli stavebním pracím. „Toho podstavce si díky holi ještě všimnu. Ale nevím, kam přesně trčí ta plechová značka. A ta má hodně ostrý okraj a dost to bolí,“ říká.

Dostává se do centra Slaného, kde začínají být chodníky dlážděny kočičími hlavami. V nepravidelných spárách se jí občas zasekává hůlka, občas špička boty. „Tyhle historizující prvky vyloženě miluju,“ usmívá se a brnká o víko kulatého kanálu, které vystupuje nad povrch vozovky.

Míří na pěší zónu a pochvaluje si, že jejím prostředkem vede přes kostky hladký pruh. Tím se vydává podstatně jistějším krokem, jenže vzápětí za jejími zády brzdí auto. Ukazuje se, že vedlejší ulice je kvůli další stavbě uzavřena a objížďka vede pěší zónou. Jenže tuto ceduli si nevidomý nepřečte. „Tohle už není moje okolí, tak jsem to neměla nastudované,“ říká překvapeně žena.

Nástrahy města

Vzápětí zachycuje holí vodící pruh pro slepce, jenže ten přejíždějí auta mířící z pěší zóny zpět na silnici. „Vodící pruh by měl být zahrazený a ne vést pod kola auta,“ kroutí hlavou.

Ukazuje také na několik přechodů, kde vodící drážky pro hůl již vyjezdila auta, popřípadě přechod, jenž z jedné strany zahrazuje popelnice a z druhé parkující vozidlo.

Putování zakončujeme na slánském vlakovém nádraží, kam vede široká křižovatka bez přechodu. „Tady se vůbec nemám čeho takzvaně chytit, je to hrozně nepřehledné, kamioňáci to tady přitom švihají velkou rychlostí,“ rozhazuje bezradně rukama.

„Z každé cesty se vracím trochu omlácená. Tak hlavně že podle ministerstva práce neznamená to, že dělám věci déle, že je nezvládám!“ zlobí se.

Kdyby měla alespoň druhý stupeň příspěvku na péči, zaplatila by si na pochůzky po rozkopaném Slaném osobní asistenci. „Ale ani ne devět stovek na měsíc mi stačí sotva na pět hodin. Takže většinou zavolám nějaké kamarádce, ta mě dovede, kam potřebuji, a já ji pozvu na kafe. Jenže mi je trapný, stále někoho zneužívat,“ přemítá.

„A tak hraju každý den tuhle divokou loterii v ulicích,“ dodává.

Chystá se bránit soudní cestou

Nyní se s advokátem připravuje na soud, v němž chtějí napadnout rozhodnutí ministerstva. Říká, že právo na důstojný život jí zaručuje Listina základních práv a svobod a také Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením. „Klidně to potáhnu až na mezinárodní soud, chci bojovat i za ostatní postižené, kteří žijí skutečně v nedůstojných podmínkách,“ dodává odhodlaně.

VYJÁDŘENÍ ČESKÉ SPRÁVY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Deník před časem konfrontoval s případem Marie Zemanové Českou správu sociálního zabezpečení. Její posudkoví lékaři totiž hodnotí stupeň závislosti postiženého a tudíž výši příspěvku na péči. Tiskové oddělení správy v rozsáhlém emailu popsalo úřední postup a odcitovalo mnoho paragrafů. Na doplňující přímý dotaz, proč, když se nevidomé ženě zhorší i sluch, jí příspěvek naopak sníží a zda se jí tedy zázračně vrátil zrak či sluch, tisková mluvčí Jitka Drmolová odpověděla: „Je nám líto, Česká správa sociálního zabezpečení není oprávněna vyjadřovat osobní názory, ale prostřednictvím posudkových lékařů posuzovat dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a to podle příslušných zákonů České republiky.“