„Paní průvodkyně, můžu se na něco zeptat?“ ozvalo se z hloučku. Jana v duchu zalomila rukama a pomyslela si, že snad to bude něco o architektuře a ne zase o té uličce. Ona sama si uličky všimla už při příchodu, ale doufala, že když na to nebude upozorňovat, tak to zůstane bez komentáře. Ale kdepak, lidé si všímají.

„Paní průvodkyně, proč jsou všechny svíčky na hrobech kolem této uličky zhasnuté – vždyť jinak je celý hřbitov samá svíčka? Já kdysi zaslechla, že tu máte nějakého ducha nebo ufona nebo tak něco? Co je na tom pravdy?“

„Ano, tak máte pravdu, že ty svíce jsou zhasnuté. A pověst o duchovi – ta je tu také. Dokonce je poměrně nového data. Ta situace se zhasínáním svíček u hlavní uličky se opakuje posledních pět, šest let. Takže si to lidé potřebovali nějak zdůvodnit a začali tvrdit, že na konci uličky má hrobku jeden místní občan, který byl za svého života dost neoblíbený. Jeho heslem prý bylo „Já nechci takovou kozu, jako má soused, já chci, aby jemu ta jeho chcípla!“ No a po smrti když zjistil, že ostatní mají o Dušičky na hrobech spoustu svíček a on od nikoho ani jednu, tak chodí a ty svíčky zhasíná.  Ve skutečnosti je to ale úplně jinak, spíše se to blíží verzi s ufonem. Za hřbitovem je klubovna místního Cityaeroklubu. Pouštějí si tam takové ty drony. Ale u nich na pozemku je spousta stromů, takže když chtějí závodit, neváhají drony poslat přes zeď – tady mají prý ideální dráhu. Samozřejmě to mají zakázané a už se to mockrát řešilo. Dnes to zase nahlásím na Správu hřbitova, tohle by vážně nešlo. A teď šup, šup, za chvíli se bude zamykat. Počkejte na mě prosím u brány, půjdeme dál ke klášteru.“

Paní Jana zamířila rázným krokem na konec potemnělé hlavní hřbitovní uličky. Došla až před monumentální náhrobek, na kterém stálo jediné jméno s datem umrtí před šesti lety. „Pane Krauz!“ spustila přísným hlasem. „Pane Krauz, já vím, že mě slyšíte! Už jste zase zhášel!!!! Vždyť jste mi to slíbil!“

V tmavém stínu za náhrobkem se něco zavlnilo a pomalu to získávalo obrysy nahrbeného staršího muže. „Pane Krauz, já už jsem zase musela vykládat ty pitomosti o dronech! Tohle opravdu nejde! Zhasínejte si, ale ne takhle nápadně! Musíte dál, hřbitov je dost velký. A nechoďte na mně s tím, že vás bolí kolena, teď už vás nebolí, ověřila jsem si to na internetu! Duchy kolena nebolí! Jestli nebudete dodržovat dohodu, tak já ale opravdu dojdu pro otce Matyáše a pro svěcenou vodu! A bude po vycházkách!"

Postava se přivlnila trochu blíž a i když byla poloprůsvitná, přece jen ve tváři byl znát prosebný výraz. „To, jako, to ne. Tak já už to nebudu takhle, paní Jano, já dam pozor, tak se nerozčilujte, já už fakt dám pozor!“ - „ Tak tedy poslední varování!“

Paní Jana se otočila a odkráčela tmavou uličkou směrem k hřbitovní bráně. Cestou si říkala,že možná mluvila příliš tvrdě, přece jen je to starý člověk, tedy pardon duch. Ale pak si řekla, že pořád lepší trochu zpérovat ducha, než donekonečna vykládat tu nesmyslnou historku o dronech. Taky by si mohl někdo všimnout, že ve Slaném žádný Cityaeroklub neexistuje.

AUTOR: LADA DOUPOVCOVÁ