Dnes vím, že to bylo správné rozhodnutí. Naučila jsem se jazyk a získala skvělou zkušenost. Rok předtím jsem poprvé navštívila Anglii, prohlédla si Londýn a malebný přímořský Brighton. Londýn mi neučaroval, zato Brighton mě zcela uchvátil.

Bournemouth, který jsem později našla na mapě, jako by mu z oka vypadl. Je ale o poznání větší a nachází se asi šedesát kilometrů pod známým přístavním Southamptonem.

Než jsem ale otevřela stránky uvedeného lázeňského města, podala jsem si prostřednictvím internetu inzerát, že chci pracovat v Anglii. Ani ne po týdnu jsem měla několik odpovědí. Mezi nimi i tu, která slibovala nejen bydlení, ale i možnost brzké práce.

Po nezbytném vyřízení formalit jsem odjela autobusem z pražské Florence s jedním kufrem, stovkou liber a jen základní znalostí angličtiny do Londýna. Ačkoli jsme v té době byli už čtyři roky v Evropské unii, na celnici to bylo horší než za totality. Před vjezdem do podmořského tunelu, který spojuje Francii s Anglií, jsme byli podrobeni sedmihodinové prohlídce. Všechny kufry byly otevřeny a jejich obsah tříděn na stolcích.

Po sedmnácti hodinách jízdy, hektickém přesunu v Londýně na místní národní expres a dalších čtyřech hodinách v autobuse, jsem se ocitla na jihu Anglie, v hrabství Dorset. Malebné a živoucí město, nádherná příroda, palmové háje a překrásné tropické zahrady, které tu bují díky Golfskému proudu, mi učarovaly.

První setkání s místními bylo malinko odtažité, za což mohla jistě i jazyková bariéra a dost možná místní dialekt. Nerozuměla jsem jim ani trochu a styděla se mluvit.

Zpočátku jsem bydlela velmi skromně, za 300 liber měsíčně. Po dvou týdnech jsem získala první práci v pečovatelském domě Aalsmeer and Tressilian ve Westbourne, krásné čtvrti poblíž moře. Jeho majitelem byl bohatý Ind Rajiv.

Začátky byly těžké. Bylo složité se domluvit, učila jsem se zvládat péči o nemocné a staré lidi a docházela na hodiny angličtiny v místní Bournemouth College. Jak jsem ale později zjistila, nejlepší školou bylo mé zaměstnání, kde jsem musela mluvit anglicky téměř nepřetržitě.
Nicméně až po roce jsem začala v angličtině myslet. A pak to šlo všechno jako zázrakem samo.

Od začátku jsem vnímala značnou nevraživost ze strany některých mých kolegů v práci. Bez ohledu na to, že ti , co se chovali nepřátelsky a povýšeně, byli také ´přivandrovalci´ snad ze všech koutů světa. Pracovala jsem s Filipínci, Íránci, Brazilci, Afričany, Australany, Francouzi, Indy a Poláky.

Ze strany místních Angličanů, Skotů a Irů ovšem přicházela podpora, a to zejména v úřadech, škole, bankách i obchodech. Lidé, převážně ti starší, se chovali velmi mile, uctivě, přátelsky. Nikdy jsem nepocítila ponižování. Právě naopak. Bylo mi dáváno najevo, že pokud pracuji naplno a srdcem, jsem vítaným občanem. Často mi také pomáhali se domluvit a byli nesmírně trpěliví.

Co si však mysleli státní úředníci, bylo těžké zjistit. V médiích byly často pořady o lidech z východu, kteří se houfně stěhují do Anglie a berou místním práci.

V Anglii jsem se ale cítila svobodnější a svéprávnější než v Čechách. Po roce jsem získala například v bance stejná práva jako rodilí občané, měla jsem i určité sociální výhody.

Často jsem sloužila noční. O lidech, o něž jsem se starala, jsem věděla všechno. Znala jsem jejich rodiny, s mnohými jsem se spřátelila. Po dvou letech jsem tu zdarma vystudovala střední školu pro zdravotnický personál. K dispozici jsem měla vlastní lektorku.

Po úspěšném dokončení školy mi bylo nabídnuto další studium. Pochopila jsem, že o lidi nad čtyřicet let je tu obrovský zájem. Mají mnoho zkušeností i energie, jsou tvární, nemají svázané ruce rodinou a mají chuť se učit. Angličané tohle moc dobře vědí a takových zaměstnanců si velmi váží. Lidé tu pracují do úctyhodného věku, protože k tomu mají podmínky a podporu zaměstnavatelů.

Za tři roky na jihu Anglie jsem vystřídala tři zaměstnání, ovšem vždy ve stejném oboru. Často jsem pracovala přes 200 hodin měsíčně a pětkrát se stěhovala. Poznala jsem desítky zajímavých lidí. Jejich často velmi pohnuté osudy mi dodávaly sílu pustit se do všeho ještě s větší chutí. Přátelé, které jsem tu potkala, mi zůstali a jsme v neustálém kontaktu. Autor: Marta Alterová