Místní o štěkající smečku ve vsi nestojí. Přestože je útulek stovky metrů od nejbližšího stavení, psinec lidé v obci odmítají. Také starosta Pcher František Dufek potvrzuje, že si obyvatelé stěžují na hluk a štěkot, který je trvale obtěžuje.
Chovatelka tvrdí, že je to nesmysl, protože azyl se nachází mimo obec a psi štěkají pouze tehdy, když jde někdo kolem. Což se děje velmi sporadicky.
Pcherští jsou kvůli tomu dlouhodobě rozděleni na několik táborů. Na ty, jimž je útulek lhostejný. Jiné, kteří ho případně podporují a třetí skupinu, jež dělá všechno pro to, aby nadobro zmizel.
Stavbu chtějí zbourat
Kladenský stavební úřad dokonce rozhodl před časem
o odstranění nepovolené stavby. Jenže věc má háček.
Pejskařka Dagmar Harigelová argumentuje, že v místě žádná stavba pevně spojená se zemí neexistuje. Není proto co bourat. Všechny kotce jsou jen provizorně pospojované či svařené ze starých drátěnek
a jiného materiálu.
Vyšší zájem
„Lidé, kteří mě a psy nemají rádi, jdou po nás od začátku.
V poslední době odpor proti mně a psům zesílil. Osobně se domnívám, že je to kvůli tomu, že někdo chce v této lokalitě výhodně získat stavební parcely. Hned vedle je totiž čistírna odpadních vod. Celkem by se sem vešlo nejméně osmnáct rodinných domů,“ říká chovatelka.
Nepřátelé pejskařky hledají i nadále způsob, jak se jí zbavit. Navíc někteří lidé tvrdí, že chovatelka v útulku psy vědomě a neřízeně množí. Vrata si proto u ní v azylu podávají nejen hygienici ale i veterináři.
Na první pohled není sice vzhled útulku nejatraktivnější, ale při podrobnější prohlídce nemají úředníci a veterináři ženě prakticky co vytknout. Doklady má pokaždé
v pořádku a očkovací průkazy také.
Vše vypadá normálně, přesto o chovatelce nemluví dobře ani ti, kteří s ní nějakou dobu spolupracovali, třeba jen jako dobrovolníci.
Názory se různí
„Po přečtení článků v Kladenském deníku jsem zhruba před čtyřmi lety za paní Harigelovou začala jezdit a pomáhat jí. Moc jsem jí věřila. Umí v lidech vyvolat soucit. Snažila jsem se jí být nápomocná i se svou kamarádkou. Ale dnes už mám na ni jiný názor.
Všechno je tak trochu jinak, než paní Dagmar prezentuje. Překrucuje fakta a mně už to hodně vadilo.
Vzala jsem si od ní tehdy jednu fenku, kterou jsem jen stěží převychovala. Dnes je to můj miláček. Za paní Harigelovou už ale jezdit nechci,“ řekla dobrovolnice Zuzana z Kladna.
O ní na druhé straně Dagmar Harigelová tvrdí, že
s útulkem kamarádila jen do té doby, dokud si odtud domů neodvezla vzácného psa rasy podengo.
Ať už je pravda jakákoli, uživit padesátku psů není vůbec snadné. Chovatelka má oficiální příjem jenom ze šití po doma a její nemocný manžel pobírá pouze nevelký důchod.
Kromě toho, že ve Pcherách žijí v azylu Naděje spíše velká plemena psů a často nezvladatelní a tudíž neumístitelní jedinci, šance na změnu je mizivá.
Psů se nevzdá
„I kdybych sama neměla co jíst, psů se nevzdám. Psi jsou můj život. Udělám pro ně cokoli. Oproti lidem mě nikdy nezklamali. Pokud mi útulek zavřou a zruší, spáchám sebevraždu,“ uzavřela Dagmar Harigelová.
Kladenský deník, který udělal v azylu pro psy v pondělí dopoledne takzvanou přepadovku bez ohlášení, se na místě setkal hned se dvěma nezletilými dobrovolnicemi Karolínou Stoklasovou a Míšou Brůžovou.
„Chodím sem s tátou. Paní Harigelové pomáhá s kotci a stavebními pracemi. To, co říkají lidé z vesnice, k tomu nemám slov. Trápí nás to, že ji lidé nemají rádi. Psy miluje a dala by jim všechno,“ řekla jedna z dívek.
