Nedvěd měl vždycky fotbalový talent, ale před nabitými prvoligovými ochozy si nikdy nezahrál. Kopal výborně třetí ligu v Kladně, Karlových Varech nebo pražské Přední Kopanině, kde strávil krásné roky a dodnes tam na něj rádi vzpomínají. Na závěr kariéry se pak vrátil do maličkého mateřského Sokola Jedomělice a vytáhl ho z absolutně nejnižší soutěže až do krajské I. A třídy.

Nejen výkony, ale i organizačním zápalem, komunikačními schopnostmi nebo třeba fyzickou prací na obnově dnes už krásného fotbalového stánku Sokola. „Na hřišti v Jedomělicích jsem vyrostl a lidi kolem zdejšího fotbalu jsem vždy vnímal a doteď vnímám jako svoji rodinu," vypráví Nedvěd.

Ale za práci v jedomělické klubu nominaci na Řád srdce nedostal.

Poprvé na sebe opravdu výrazně upozornil v roce 2006. Tehdy v dresu už zmíněné Přední Kopaniny udělal kličku gólmanovi Radotína Pavelkovi a postupoval s míčem na opuštěnou bránu, ale pak si všiml, že se Pavelka zranil a naříká bolestí. Nedvěd se ohlédl, vše vyhodnotil a pak zakopl míč do autu.

Gól za takových okolností by mu radost neudělal.

Za tenhle rytířský čin byl nominován na hlavní cenu Fair-play a pak ji skutečně z rukou tehdejšího předsedy Českého olympijského výboru dr. Milana Jiráska a olympijské medailistky, běžkyně Květy Jeriové-Peckové dostal.

„Čekalo se, že dám gól. Slyším řev, pak bylo pár sekund ticha," vzpomínal pak Nedvěd. „Otočil jsem se a rozhodčí ukazoval, abych hrál. Jenže když jsem brankáře viděl, jak se tam válí, automaticky jsem kopl míč do autu.

Jeden můj spoluhráč mi hned hodně vynadal. Ale trenér mě pochválil. Brankář zápas nedohrál, byl zraněný. Dostal jsem jeho vzkaz, že se s tím nikdy nesetkal," dodal hráč s tím, že takových činů je podle něj ve fotbale víc, ale u toho jeho byli zrovna novináři. „Nevěřím, že svět je tak špatnej."

Není tak „špatnej", Nedvěd má pravdu. On sám proto dělá hodně. Ne náhodou kam přišel, tam ho brali jako osobnost. Ne náhodou, když osloví bývalé spoluhráče z vyšších soutěží, aby si šli ještě kopnout za „jeho" Jedomělice, tak souhlasí. Mají jistotu férového jednání, to často fotbalistům v různých klubech schází.

Letos na podzim o své duši plné člověčiny přesvědčil Nedvěd znovu. Radši by to ani nedělal, šlo o velmi bolestnou a tragickou věc. Jeho spoluhráč a kamarád Martin Janda přišel o manželku, nenarozené dítě i tchyni. Nabouraly v autě, přežila jen dcerka.

Zhroutil se mu svět. Opět to byl Nedvěd, kdo přispěchal s pomocí. Nejen osobní, ale společně s jedomělickým klubem zorganizoval velkou sbírku, do níž se postupně zapojily stovky lidí i hodně klubů nejen ze Slánska a Kladenska. Vybralo se skoro devadesát tisíc!

I proto poté Robert Nedvěd děkoval. „Všem, kdož se na sbírce podíleli. Hlavně všem spoluhráčům, kteří se do akce zapojili. Zároveň si vážím pomoci zejména bývalých spoluhráčů Martina Jandy, kteří velmi aktivně a rádi pomohli ať už s věnováním svého dresu či někoho ze svých známých," povídal tehdy na podzim.

Jejich dík zase patří Robertu Nedvědovi, jedné z největších osobností fotbalu na Kladensku.