Ve funkci ředitele středočeské záchranné služby jste přes rok, jaké je šéfování tak velké záchrance?
Práce záchranářů obecně je sama o sobě náročná a z toho vyplývá, že i řízení tak velké záchranky, jako je středočeská, není nic jednoduchého. Středočeský kraj je nejrozlehlejší v republice a máme největší počet výjezdových stanovišť. V současné době jich je 36 a denně je v provozu přes 60 sanitních vozů. Jen pro srovnání: jiné záchranné služby u nás mají třeba jen 11 nebo 16 výjezdových míst.

Před tím, než jste nastoupil do současné funkce, jste pracoval jako náměstek léčebně preventivní péče a lékař v Nemocnici Na Bulovce. Čím se podle vás nejvíce liší vaše nynější práce od té v nemocnici z pohledu ředitele a z pohledu lékaře?
Řízení nemocnice a záchranné služby se od sebe moc neliší, ale práce lékaře na záchrance a v nemocnici je zásadní rozdíl.

Jako lékař v nemocnici máte čas a pohodlí a po ruce tým lidí, kompletní nejmodernější vybavení, které pacienta pomohou vyšetřit, ošetřit a případně i léčit. Byť jsou sanitky v současné době vybaveny velmi dobře, oproti tomu, jak vypadaly před dvaceti lety, stále jsou jejich možnosti omezené.

Nemáte tam rentgen, CT ani laboratoř a navíc pracujete ve stísněných podmínkách, časovém presu a je třeba rychlé rozhodování, abyste pacienta co nejdříve dopravili do nemocnice. Mnohdy pracujete v mrazu, blátě nebo špíně a často je třeba i improvizovat. I v těch nejtěžších situacích se můžete spolehnout jen na sebe a svou posádku.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ z vaší praxe?
Takovou alfou a omegou je napíchnout pacientovi žílu, abychom mu mohli dát infuzi a léky. Jsou situace a lidé, u kterých se vám nedaří žílu zajistit, i když se už z toho pomalu stavíte na hlavu. V nemocnici zavoláte dalších deset kolegů, aby to zkusili místo vás, ale v sanitce je na to člověk sám a vzhledem k tomu, že mnohdy jde o život, tak to prostě zvládnout musíte.

Nebo když je u pacienta s poraněním hrudníku podezření na přítomnost vzduchu v hrudním koši, nebo je místo vzduchu přítomna v hrudníku krev. Lékař se pouze na základě fyzikálního vyšetření, protože, jak už jsem zmínil, v sanitce není rentgen, musí rozhodnout, zda tomu člověku napíchne hrudník a provede takzvanou drenáž nebo ne, což může být život zachraňující výkon.

Už dřív jste jezdil jako výjezdový lékař záchranné služby, jak je to dlouho?
Na záchrance jsem tak začal pracovat v roce 1986 ještě jako medik, kdy jsem v Praze pracoval jako saniťák v převozových sanitních vozech. Později, po třech letech medicíny, jsem začal jezdit na rychlé zdravotnické záchranné službě jako záchranář. Po vystudování medicíny a první atestaci jsem začal pracovat konečně jako lékař kladenské záchranné služby, kde jsem zůstal dalších sedmnáct let.

Dokončení rozhovoru si přečtěte pouze v sobotním (21.8)tištěném vydání Kladenského deníku.