Tankové a další oddíly Rudé armády Kladenskem dne 9. května 1945 jen projížděly na své cestě do Prahy. Některé jednotky se zřejmě odklonily od své hlavní trasy a od Libušína a Motyčína – Hnidous takřka současně přijely v dopoledních hodinách do centra Kladna Huťskou ulicí. Zde se u nynějšího Úřadu práce otočily a směřovaly kolem Středočeské vlastivědné knihovny do Kročehlav, odkud opět nabraly směr na Prahu. První jednotky Rudé armády, podléhající vojenskému veliteli Kladna, jímž se stal gardový plukovník Chmylov, dorazily do Kladna až 11. května k večeru. Plukovník Chmylov po bouřlivém přivítání začal dne 13. května fungovat ve své funkci vydáním prvních příkazů, tištěných formou vyhlášky.
Mezitím se v okolí Kladna odehrávaly doslova hony na stále se potulující Němce (například v lesích u Sv. Jana v Dubí).
close
zoom_in
Někteří z nich se po zhrocení své „Tisícileté říše" chovali značně iracionálně, jako dvojice vojáků, kteří okolo poledne 9. května vyběhli ze zahrad na Kübecku, ukryli se u skladiště benzínu u zastávky Kladno – Motyčín a začali odstřelovat místní civilní hlídku. Zlikvidováni byli až za pomoci projíždějícího sovětského oddílu pomocí ručních granátů. Dle dokladů byli identifikováni jako major letectva Fridrich Becker (1909 – 1945) z Berlína a stejně starý důstojnický čekatel Luftwaffe Walter Klinge z Münsteru.
Například dle vinařické obecní kroniky byli 9. května voděni celé dopoledne němečtí zajatci za nadávek a ran obyvatelstva přes Motyčín do Kladna, odpoledne pro změnu přes Vinařice do Slaného. Ve 14 hodin když procházela třebichovickou silnicí skupinka asi 30 příslušníků Waffen SS lokalitou zvanou Paloučka, „od zdola přijíždí ruské auto, z něhož vystupuje ruský důstojník. Nechává odstřelit největšího lumpa, který měl nejvyšší hodnost a vyznamenání." Stejně tak se vede po 18. hodině dvojici uprchlých příslušníků SS, oblečených v uniformách řadových vojáků.
„Podle jejich legitimací zjistil ruský důstojník, že jsou to vysocí důstojníci SS a odsoudil je k smrti." Další dva SSmani zde byli zastřeleni při boji v lese. Takovýchto spontánních poprav na Kladensku udála, podobně jako ve Slaném a v celých Čechách, zřejmě celá řada, ale těžko se o nich již dohledávají relevantní archivní záznamy.
Zlost obyvatel se v pochopitelném hněvu obracela i vůči v Kladně zajatým a internovaným německým civilistům, vojákům a válečným zločincům (k 14. květnu jich bylo v Kladně vedeno 1 011 na hřišti SK Sparta Kladno, na sokolském Sletišti, v budova bývalého Gestapa a okresního soudu a ve škole v Kročehlavech).
close
zoom_in
Na povrch vyplouvaly nejtemnější lidské emoce a již 10. května musel okresní národní výbor v Kladně nařídit všem bezpečnostním úřadům, že se „musí postarati o to, aby vězňové německé neb neněmecké národnosti nebyli usmrcováni." Viktor Suchel v knize Vzpomínky na staré Kladno líčí hrůzné okamžiky, které jako dítě viděl na hřišti SK Kladno (u železniční stanice Kladno – město za supermarketem Billa): „Na kabátech měli bílou barvou namalované hákové kříže a ženy měly ostříhané hlavy. Na hřišti seděli všichni pod širým nebem na holé zemi. Lidi tam chodili okukovat ty zubožené, bývalé papaláše a jejich paničky. Někteří si nosili klacky a bavili se tím, že mydlili Němce v rádoby spravedlivém hněvu."
Podobně se o bezprávné situaci po konci války vyjádřil i předseda rozdělovského revolučního národního výboru: „Když u nás nebylo dovoleno týrat lidi, chodili tito do Kladna na sokolské cvičiště, kde byl tábor Němců a tam bezbranné Němce utloukali." Několika desítkám německých sebevrahů z Kladna, kteří neunesli tíhu situace, a ještě před příchodem Rudé armády si sami vzali život, byl naproti židovskému hřbitovu „U křížku" vykopán po 10. květnu 1945 hromadný hrob. Sem byli přeneseni z protitankového příkopu, vykopaného narychlo před koncem války pod haldou u hřbitova.
Konec války ani v Kladně neznamenal automatický návrat bezpečí. O nebezpečnosti situace dlouhé dny a týdny po válce hovoří vyhláška předsedy národního výboru v Rozdělově: „Důrazně varujeme obyvatelstvo, aby nevycházelo do lesa a do polí, hrozí velké nebezpečí. Němečtí zběhové jsou velmi nebezpeční, jakož i naše útvary a partyzánské skupiny, operující v lesích mají rozkazy zasáhnouti proti podezřelým osobám. Výzva tato týká se zvláště pobytu večer a v noci." Ještě 29. května 1945 byl přepaden a těžce zraněn potulujícími se Němci u kladenského hřbitova Rus Nikolaj Sečov.
Celkem bylo na území okresu Kladno na 32 místech pohřbeno 120 vojáků Rudé armády, kteří zde zemřeli při pochodech smrti na přelomu února a března 1945 anebo v květnu a dalších poválečných měsících. Konkrétně v samotném Kladně 17 vojáků (dne 17. května zde byl pochován gardový poručík Ivan Sergejevič Poljakov a gardový vojín Alexandr Semenovič Kajdorodov), ve Vrapících šest vojáků a tak dále.
close
zoom_in
Šlo většinou o oběti zranění z předchozích bojů, nemoci, neopatrnost při zacházení se zbraní a dopravní nehody. Válka si své oběti vybírala kromě umírajících z koncentračních táborů i jinak, například dne 27. června byl v rozdělovské cihelně při přejímání munice zabit vybuchlou pumou podporučík Jindřich Modráček.
U obyvatelstva naštěstí nad násilím a mstou převládla euforie z vítězství a konce druhé světové války, kterou takřka všichni po dlouhé dny slavili s vojáky Rudé armády. Oslavy byly natolik bujaré, že řada lidi zapomněla chodit i do práce. Stížnosti na tento nešvar se objevovaly ještě na počátku června. Sovětští vojáci byli tehdy všeobecně přijímáni jako naši bratři a osvoboditelé, a v této slavnostní atmosféře byly přehlíženy (a následně dlouhé roky přísně tajeny) i leckteré přestupky a trestné činy některých z nich. Například štábní strážmistr Matějka hlásil do Kladna z četnické stanice Hostivice dne 17. května 1945: „Neustále se množí stížnosti z řad obyvatelstva na ruské vojíny, kteří si vypůjčují jízdní kola a motocykly a které nevracejí. Zatím zjištěno sedm případů (tři motorky a čtyři jízdní kola). Dále se stávají případy, že ruští vojíni zastavují občanstvo a trvají na vydání jejich hodinek, které si ponechávají."
Závažnější bylo, když podporučík Pouzar z Dubí hlásil dne 21. květnu 1945, že „vojíni R. A. požadují téměř denně v nočních hodinách vstup do ubikací v Dubí, kde jsou intervenovány ženy německé národnosti a žádají o jejich vydání. Stráž sice dosud vždy tomu zabránila, ale jelikož jsou přestřelky (zatím se střílí jen do vzduchu) žádá o pomoc nebo o protiopatření." Ale ani tyto negativní výjevy nemohly zkalit celkový obraz Rudé armády, navíc podporovaný oficiální politickou linií.
Postupem dnu a týdnů se situace uklidňovala. Následky války byly odstraňovány, průmyslové provozy začaly naplno vyrábět a všude se prosazovala zákonnost znovunastolené Československé republiky. A ta byla z Kladna vyvážena i do postupně získávaného pohraničí. Velitelství Alex po skončení povstání totiž plnilo úlohu prozatímního zemského velitelství pro Čechy, které v polovině května započalo s jeho obsazováním. Oblastnímu velitelství Kladno v čele s generálem Juliusem Fišerou, soustřeďujícímu své síly v prostoru Kladno – Unhošť – Beroun, připadla úloha obsadit prostor od Hrádku nad Nisou až po demarkační linii s americkou armádou (druhá operační oblast východ měla sídlo v Hradci Králové). Při tom se velitelství muselo potýkat jak s německými záškodníky, tak i s počínáním různých divokých revolučních ozbrojených formací.
Vojáci přímo z Kladna sloužili například v Teplicích a v Duchcově. Kladeňák Václav Trnka o zdejší nebezpečné službě vypověděl: „V poválečných Teplicích jsem zažil leccos, i to, že sudetští Němci po válce nastražovali miny. Jeden z našich pyrotechniků při jejich zneškodňování zahynul. Když měl pohřeb, vojáci stříleli čestnou salvu, při návratu do kasáren, když seskakovali z náklaďáku, udeřil jeden z nich pažbou ruského samopalu o zem. Poruchový automat vystřelil a měli jsme další pohřeb. Jindy nás zase při ostraze muničního skladu přepadli werwolfové. To bylo několik měsíců po válce a oni stále nevěřili, že jsou poraženi."
Vykonány byly ale i další činy, které slouží ke kladenské cti. Vedle pomoci při vybudování nových Lidic byla například Kladnem převzata záštita nad slezskou obcí Velká Polom, takřka zničené během těžkých průlomových bojů v rámci Ostravsko – opavské operace.
Autor: Karel Drvola
