Když po 13.hodině 8. května 1945 začaly organizovaně opouštět německé jednotky Kladno, zdálo se, že město a jeho okolí už mají nejhorší chvíle za sebou. Opak byl ovšem pravdou a mnohé obce čekaly nejtěžší okamžiky povstání a mnohdy i celé okupace. A to přestože do konce války zbývaly pouhé hodiny.
S oznámením o podepsané kapitulaci spěchala z Plzně na velitelství německé armády Střed, jejíž štáb byl v lázních Velichovky u Jaroměře, americká kolona pod velením Roberta H. Pratta. Tvořilo jí pět obrněných kolových vozů M 8, tři kulometné džípy a 12 dalších vozidel. Po skončení své parlamentární mise, přestože to nemáme potvrzeno z místních zdrojů, projela 8. května odpoledne na zpáteční cestě po ose Kralupy nad Vltavou – Kladno – Beroun zpět do Plzně.

Celá akce v regionu zřejmě upadla v zapomnění v ohromném zmatku bojů s ustupujícími dezorganizovanými a dezorientovanými německými jednotkami snažícími si zachránit kůži před blížícími se vojsky Rudé armády. Jednotlivci a malé jednotky byly zajímány a odzbrojovány, větší motorizované skupiny a zejména vojska Waffen SS si střelbou vynucovala průchod po okrajích Kladna a zanechávala za sebou mrtvé. Používání chycených českých civilistů jako živých štítů pro volný průjezd a jejich trýznění a přivazování k blatníkům a nárazníkům aut bylo ovšem běžnou praktikou i u příslušníků wehrmachtu.

Kladenský vojenský velitel Gustav Kugler s odstupem času hodnotil situaci následovně: „V té době plní dobře úkoly při nasazování proti německým prchajícím jednotkám ze všech směrů, jednotky především okrajových úseků Kladna–Dubí, Vrapice, Vinařice, Motyčín, Hnidousy, a další, jakož i jednotky Kročehlav, Dříně, Buštěhradu, pohyblivé jednotky Homoly, Rašky, Andrleho na dopravních prostředcích."

S hrstkou vojáků a poddůstojníků z povstaleckého velitelství dokonce Kugler s Tomášem zajali přímo v centru Kladna v noci ze 7. na 8. května dvě nákladní auta obsypaná šedesáti příslušníky Luftwaffe z letiště Klecany.

Pomyslným vrcholem posledních nacistických krutostí na Kladensku se stalo po poledni 8. května zavraždění pěti obyvatel zákolanského dělnického obytného domu zvaného Kolonie oddílem procházejících mladých příslušníků SS z bývalé ruzyňské posádky. Možná po nich z obce někdo vystřelil, možná se jednalo jen o ozvěnu nějaké vzdálené střelby, následovala ovšem krutá msta, které podlehli z jednoho z bytů vyvlečení Drahomír Dluhoš, Jiří Herein, Karel Pekárek a Bedřich Poch. Fanatičtí násilníci navíc zastřelili i jeho osmiletého syna Vladimíra (narozeného 14. března 1936). Manželka pana Pocha přežila jakoby zázrakem pod hromadou mrtvých těl s průstřelem plic a zraněním hlavy, stejně jako Pavel Šebesta, který utrpěl průstřel nohy a plic, ale podařilo se mu z místa masakru odplížit. Nedlouho před tím byl před budovou místního cukrovaru zastřelen Miroslav Altman.

Ještě nebezpečnější byly silně ozbrojené německé motorizované ústupové kolony. Zapomenout nelze na počínání minimálně jednoho z konvojů, obsazeného jistě některým elitním vojenským svazkem, neboť její boky kryli proti napadení motocyklisté s kulomety a zpočátku i kroužící letadlo. Tvořen byl 42 vozidly, převážně obrněnými auty a autobusy, s po zuby ozbrojenými vojáky. Boj s ním zahájily před 11. hodinou 8. května na Vypichu povstalci z Buštěhradu a Stehelčevsi, ale museli ustoupit.

Kolona pak s pochytanými českými živými štíty za stálé střelby rychle projela Brandýskem až ke Pcherám, kde jí zastavila barikáda. Zastřelení jednoho německého vojáka při jejím rozebírání odstartovalo dlouhé desítky minut nacistického běsnění, kdy jednotlivá obrněná vozidla projížděla obcí za plné palby ze všech zbraní. Přestože bylo obyvatelstvo schováno ve sklepích, při střelbě byli smrtelně zraněni Josef Černý, Václav Gail, František Král, Karel Krejčík, František Macháček a František Sochor. Mnoho domů a bytů bylo demolováno výbuchy ručních granátů. I přes vyslané parlamentáře v čele s nadporučíkem Pátkem se Vinařicím vedlo obdobně. Požárem založeným zásahy německých pancéřových pěstí bylo úplně zničeno skladiště na nádraží. Kolonu, ve Vinařicích zmenšenou o dva poslední zasažené autobusy, převzali povstalci rozmístění na Vinařické horce a dále odstřelovali i s viditelnými zásahy, kolona ale pospíchala už bez zastavení dále na západ. Sami povstalci za to zaplatili třemi padlými (Václav Bubla, František Petr a Josef Foltán).

To vše se dělo, když už byla takřka na dohled vojska Rudé armády mající v rámci takzvané Pražské operace obchvatným manévrem z drážďanského směru proniknout do české kotliny, definitivně osvobodit Prahu a obklíčit a zajmout takřka milionovou armádu Mitte (Střed) polního maršála Ferdinanda Schörnera (1892–1973).

Sovětská vojska byla do operace vržena 6. května prakticky bez příprav. V rozkaze maršála 1. ukrajinského frontu Ivana Stěpanoviče Koněva (1897–1973) zaznělo: „Nepočítat s únavou vojáků a jinými překážkami, rozvíjet útok rychlým tempem 30 až 40 km za den, tanky 50 km za den. Útočit i v noci. Vojska frontu musí být v Praze dříve než ostatní… Vydejte ze sebe všechno!"

RUDOARMĚJCI jsou spontánně vítáni kladenskými občany na náměstí před kostelem Nanebevzetí Panny Marie.


Předsunuté útvary 4. gardové tankové armády D. D. Leljušenka (63. gardová tanková brigáda plukovníka M. G. Fomičeva) skutečně pronikly směrem od Loun okolo půlnoci na 9. května do Slaného, kde likvidovaly odpor nepřátelských kolon (pravidelná německá posádka Slaného opustila za přestřelek město několik hodin předtím) a vyrazily vstříc Praze. V jednu hodinu ráno tanková čela projela Brandýskem a Stehelčevsí. Po zvolání „Skolko kilometrov v Pragu?" z prvního tanku se vojáci jen těžko bránili projevům všeobecné radosti místních obyvatel. Všichni doufali, že válka už je definitivně skončena.

Brandýsek ale ještě čekal velký střet mezi povstalci, sovětskou a německou armádou. Kolem páté hodiny ranní totiž začal ohromný proud sovětských vozidel a tanků slábnout, až nakonec ustal docela. Toho využila ve tmě číhající kolona osmnácti německých vozů s asi 150 vojáky a několika ženami estonské národnosti, která byla ale po příjezdu do středu obce zajata a odzbrojena.

Za hodinu se od Třebusic objevila další, mnohem silnější a odhodlanější nacistická kolona. Po prvních výstřelech Němci ozbrojení samopaly, kulomety, granáty i panceřovými pěstmi opustili své vozy a rozvinuli se do rojnic, obkličujících obec. „Jsou jich plná pole, úvozy a v pozadí se vynořují další a další." Obrana proti této síle je marná, Němci si za neustálé střelby vynutili průchod obcí a s sebou vzali i své zajaté soukmenovce z první kolony.

O jejich dalším osudu rozhodla zdánlivá banalita. Vytržený ukazatel směru je zmátl a oni se místo na západ vydali ke Slanému vstříc postupujícímu druhému sledu sovětských vojsk.

Ke střetu došlo nad Brandýskem v lokalitě Na Rovinách. Tanky Rudé armády se zde po spatření Němců rozvinuly do bojové formace, podporované samopalníky. Rozhořel se krátký boj s po celé planině roztaženou německou kolonou, záhy rozhodnutý díky palebné síle tankových kanonů a kulometů. Větší část Němců se vzdala, zbytek byl zásahy doslova rozdrcen.

V brožuře Františka Blahníka Brandýsek 1938–1945 napsané deset měsíců po osvobození je celé situace velmi sugestivně popsána: „Na Rovinách možno spatřiti obraz pravého bojiště. Pole po obou stranách silnice jsou udupána a ujeta jako hřiště. Celé pásy nábojů, hromady ručních granátů, pancéřových pěstí, přilbic, beden, kufrů, utrhaných vojenských distinkcí, plášťů, pokrývek, nášlapných min, jídelních misek… ozy a autobusy stojící na silnici a zabraňující použití silnice v celé šířce jsou drceny, strkány a převraceny těžkými tanky se strání dolů, kde se při dopadu bortí a lámou. Celá pontonová souprava i s lodicemi se převrací se stráně na autobus říšské pošty. Silnice prosáklá olejem klouže. Vchody do domů a celé ulice jsou zataraseny nakupenými vraky, až do nemožnosti navalenými."

Odvrácenou stranou vítězství bylo deset mrtvých povstalců a občanů Brandýsku, kteří nepřežili vpád nacistů do obce a následné boje. Mezi nimi i velitel zdejšího povstaleckého oddílu Václav Pouzar, v civilu odborný učitel, umírající po průstřelu dutiny břišní. Na Rovinách také padli sovětští vojáci Vladimír Konovodov a neznámý, který u sebe neměl žádné doklady. Německé ztráty byly mnohem vyšší. Kromě jednotlivců, pohřbených Na Rovinách tam, kde padli, jsou na místním hřbitově dva hromadné hroby s 29 mrtvými. Autor: Karel Drvola