Ve Sládečkově vlastivědném muzeu, které má ve správě i Hornický skanzen Mayrau ve Vinařicích a stejně tak zajišťuje průvodcovskou činnost na Staroslavné Budči, dosud vedl tým čítající okolo 30 až 40 pracovníků na různých pozicích. Společnými silami se pod jeho vedením podařilo za bezmála tři desítky let zviditelnit hmotné i nehmotné dědictví Kladenska.

Ředitel muzea se jako autor nebo spoluautor zasloužil o vznik desítek výstav, vydání knižních publikací, které mapují historii Kladna a okolí a v neposlední řadě zaznamenávají historii hornictví a hutnictví, která dlouhá desetiletí utvářela osobitou podobu regionu. Nyní by rád žezlo předal svým nástupcům.

Nestálo by za to přece jen vyčkat ještě rok a svoji kariéru završit kulatou třicítkou?
Osobně si myslím, že je dobré odejít na vrcholu. A ten nastal právě letos. Podařilo se mi totiž s pomocí ostatních spolupracovníků získat 172 milionů korun na celkovou rekonstrukci Hornického skanzenu Mayrau. Aktuálně byla zahájena celková rekonstrukce železniční vlečky a dobudování úzkokolejné dráhy. Považuji to za velký úspěch, a proto se mi i dobře odchází. S ohledem na věk se člověk už cítí unavený a musíte povážit, že sedm let přesluhuji. Pokud ale nový ředitel nebo ředitelka budou chtít, abych s muzeem i nadále spolupracoval, rád jim vyjdu vstříc. A stejně tak bych se rád i nadále věnoval publikační činnosti. Můj nástupce by mě měl nahradit počátkem léta.

Pocházíte z jižních Čech. Jak jste doputoval až na Kladensko?Z jižních Čech jsem odešel studovat do Prahy prehistorii a dějepis na Filozofickou fakulty Univerzity Karlovy. Do Kladna jsem přišel v roce 1982, když jsem ještě pracoval jako redaktor a posléze editor Československého rozhlasu a v Kladně tehdy získal malý byt. Následně jsem se stal Kladeňákem a od roku 1990 působil jako ředitel Domu kultury SONP Poldi Kladno. Ale vcelku neúspěšně, protože po sametové revoluci lidé neměli příliš zájem o kulturu. Ceny energií a vše velmi zdražilo, takže řídit kulturák bylo dost problematické. Rozhodl jsem se proto pro odchod do tehdejších Kladenských novin, což byl týdeník vydavatelství Vltava Labe Press, kde jsem pracoval dva roky pod šéfredaktorem Michalem Janatou.

Jak se z redaktora stane šéf muzea?V roce 1994, když se měl z týdeníku stát deník, cítil jsem, že tento styl práce a denních uzávěrek už by mi nevyhovoval, a proto jsem se začal poohlížet po něčem ve svém oboru. Podařilo se mi získat pozici referenta památkové péče na Okresním úřadu v Kladně. Novinařina a práce v rádiu mě ale lákala dál, proto jsem působil ještě nějakou dobu jako regionální zpravodaj na rádiu Frekvence 1. Následně jsem byl ale pověřen řízením kladenského muzea a v roce 2002 jmenován jeho ředitelem. Časově už pak všechny funkce nešly skloubit s rádiem. Takže jsem práci externího zpravodaje definitivně opustil. V tu dobu ještě sídlilo muzeum v budově Josífky vedle Kladenského zámku. V zámku se nám podařilo vybudovat dvě stálé expozice věnované pravěku a baroku. Třetí část o hornictví a hutnictví už se uskutečnit nepodařilo. V zámku sídlila v té době ještě i městská knihovna. Zámek i Josífku získalo v roce 1993 jako historický majetek město Kladno a po výpovědi z užívání v roce 2002 bylo potřeba přesídlit jinam.

Kam a kdy jste se přestěhovali?
Novému zřizovateli muzea – Středočeskému kraji se podařilo získat bývalou vilu ředitele kladenských hutí v Huťské ulici, která byla za evropské peníze zrekonstruována v roce 2006. Kompletně jsme se do vily přestěhovali v roce 2008, když už od roku 2003 jsme měli nový název Sládečkovo vlastivědné muzeum. V roce 2010 koupil kraj i Hornický skanzen Mayrau, který je od té doby součástí muzea. Nejprve jsme na Mayrovce uskutečnili menší opravy střech, jako první vzniklo dětské hřiště a postupně se opravovaly industriální části. Každoročně je ve skanzenu pořádána řada zajímavých akcí a tradičně je i dějištěm největšího masopustu v regionu. Jsem proto velice rád, že se nyní podařilo získat potřebné množství financí, aby zde mohla být dotvořena a rozšířena ucelená expozice hornictví a hutnictví, kde nechybí ani Thomasův konvertor, jediný dochovaný v republice, a další cenné artefakty. Díky tomu bude v celém rozsahu obnovena i trasa, kudy horníci chodili do práce. Co se týká Sládečkova vlastivědného muzea, nabízí spoustu atraktivních programů.

Jmenujte některé?
Kladno není samo o sobě turistická destinace, proto je nutné soustředit se především na děti a na školy. Velmi úspěšná byla v loňském roce například putovní výstava Pat a Mat, navštívily ji tisíce zájemců. Nyní lákáme od února na putovní výstavu Kořeny, zapůjčenou ze Západočeského muzea v Plzni. Ta u nás bude téměř celý rok ve všech prostorách muzea. Dlouho jsem výstavu na tak dlouhý čas a v takovém rozsahu zvažoval, navíc jí musela ustoupit expozice 19. století. Ale už nyní jsem rád, že jsem se nechal přesvědčit, protože jen od února do poloviny března výstavu Kořeny navštívilo 1900 lidí, což je velice silná návštěvnost. Kdyby to vydrželo, zlámeme rekord. A počítáme s tím, že od září přijde další generace dětí, včetně prvňáků. Mimo to jsme nyní v březnu pořádali například tradiční vynášení Morany a chystáme i další sezónní akce a programy, které budou nějakým způsobem korespondovat s Kořeny.

Jaké výstavy z minulosti si nejvíce ceníte?V loňském roce to byla výstava Na přelomu epoch, která byla věnovaná devatenáctému a dvacátému století, což je rozhodující období pro Kladno. V té době začala fungovat Poldina huť, rozrůstal se počet dolů, byť ne přímo na území Kladna, a některé kladenské byly naopak uzavírány. Byla to doba spojená se starosty Josefem Hrabětem, Jaroslavem Hruškou, kdy byl postaven nový kostel, nová radnice, okresní dům, zavedeno elektrické osvětlení, vodovod a další vymoženosti. V té době se z Kladna stávalo velké a významné město. V roce 1893 vznikl samostatný okres Kladno. Město se tím pádem vyčlenilo z původního politického okresu Smíchov. Myslím, že výstavou se nám podařilo tuto epochu velmi dobře zmapovat a představit veřejnosti. Nejenom texty a obrázky, ale i celou instalací, která byla nesmírně zajímavá.

Jakou výstavu či expozici byste dále rád připomněl?
Velmi rád vzpomínám na všechny vánoční výstavy, které jsme měli. Ať už to byla Ladovská zima v Kladně, nebo Půjdem spolu do Betléma, protože betlémy jsou další moje specializace. Podařilo se mi vytvořit zajímavou sbírku betlémů, jejíž základ jsme zakoupili od pana Františka Kyncla, sběratele ze Slaného, a začlenili i další betlémy především regionálního původu. Asi nejvýraznějším autorem v tomto směru je architekt František Müller, který má na svém kontě přes dvě desítky papírových betlémů z různých obcí a věnované různým profesím. Některé jsou velmi zajímavé. Ve sbírce máme od něj betlém z kladenského Podprůhonu i Hornický betlém, ve kterém jsem i já jako jedna z figurek daráků. Dlužno připomenout i další zajímavé tematické výstavy jako třeba Od masopustu do čarodějnic nebo výstava Sáhni si na ptáka, zaměřená přírodovědně.

Jak už jsme na počátku zmínili, jste autorem či spoluautorem řady knižních publikací a odborných článků, které stojí za přečtení. Které byste rád vyjmenoval?
Jsem autorem knihy Nastal nám den sváteční. Přibližuje adventní a vánoční zvyky na Kladensku a Slánsku. Spolupodílel jsem se na publikaci Historie a současnost podnikání na Kladensku a Slánsku, kde jsem se snažil připomenout významné podniky a obchodníky z Kladna z 19. a první poloviny minulého století. Podílel jsem se i na knize Okres Kladno na prahu nového milénia aneb Kladensko a Slánsko v roce 2000. Jsem též spoluautorem Knihy o Budči nebo Střední Čechy – kolébka národních patronů. Krajinou mýtů a barokní zbožnosti. Dále roky publikuji v časopisech jako Posel z Budče, ve Středočeském vlastivědném sborníku, v Památkách středních Čech, Slánském obzoru či Věstníku Asociace muzeí a galerií a dalších tiskovinách.

Je vidět, že jste měl v životě velké štěstí na odborníky a zajímavé osobnosti, se kterými jste se díky svému zaměstnání mohl setkat.Je to tak. Vždy jsem se setkával se zajímavými lidmi, od kterých jsem se mohl učit. Počínaje profesory na střední a posléze na vysoké škole. Pokud to bude možné, to, co jsem v životě získal, bych rád předával dál, ať už prostřednictvím přednášek na kladenské Univerzitě třetího věku nebo ve Slaném na Akademii volného času. Pokud mě osloví studenti, rád jim vypomáhám i při tvorbě diplomových prací, ale pokaždé chci, aby se sami zapojili do bádání a byla to skutečně jejich práce.

Jste vystudovaný historik. Kladensko má v tomto ohledu co nabídnout. Jaká místa vás nejvíce zaujala?
Mým historicky nejoblíbenějším tématem je raný středověk a Budeč pro mě byla vždy velkým lákadlem. Díky své badatelské činnosti jsem objevil například řadu zajímavých osobností, které jsou pohřbeny třeba právě na Budči, kde jsem byl vůbec poprvé jako student v pětasedmdesátém roce na archeologickém průzkumu. To jsem ještě vůbec netušil, že v tomto okrese jednou zakotvím. Na Budeč se vracím rád jako průvodce, kde provázím organizované skupiny, zejména v sezóně. Nedávno jsem na Budči i v zimě provázel skupinu skautek. Vždy je to na domluvě. Přesto nejvíce lidí přichází na toto místo v době konání zářijových svatováclavských slavností, jelikož právě zbytky tamního hradiště jsou spojovány s legendou a památkou na patrona české země svatého Václava.

Zůstanou po vás v muzeu i nějaké poklady?
Pokladů máme ve sbírkách celou řadu, které lidé věnovali našemu muzeu. Lze jmenovat například skleněné fotografické desky, jež objevil ve svém domě jeho majitel a přinesl nám je. Po bližším prozkoumání jsme odhalili, že jsou na nich vyobrazeny portréty významných výtvarníků zejména z třicátých let minulého století. Třeba Cyril Bouda, Jan Konůpek, Emil Filla a další autoři. Následně jsme z nálezů uspořádali výstavu neznámého autora. V tom se přihlásil pán, že ty věci fotil jeho strýc, který měl kdysi v domě nedaleko Kladenského divadélka fotografický ateliér a jmenoval se Benedikt Valenta. K pokladům z nedávné doby lze přičíst i sbírku tří tisíc pohlednic Kladna z pozůstalosti sběratele Jaroslava Tesárka. Tu jsme za finančního přispění kraje a ministerstva kultury vloni zakoupili. Aktuálně pracuji na její digitalizaci, abychom snímky mohli zpřístupnit veřejnosti. V muzeu máme také regionální numismatickou sbírku, kterou nadále rozšiřujeme.

A na co se od července budoucí emeritní ředitel muzea těší nejvíce?Určitě na čas strávený s rodinou a vnoučaty. Budu konečně hlídací dědeček. Zatím tuto roli plnila spíše moje manželka. Máme vnučku Adélku a vnuka Jakuba. Těším se určitě na kreslení s dětmi a chození na výstavy. Dokud je bude bavit, že jim dědeček vypráví… Syn Ondřej na to moc nebyl, toho zajímá ekonomie a aktuálně umělá inteligence, tak věřím, že si to s vnoučaty vynahradím.