Vyprávění doprovodil na klavír Marcel Javorček. Příjemné povídání Slávky Kopecké si přišli poslechnout i lidičtí občané včetně starostky Veroniky Kellerové a ze západních Čech přijela i Sylvie Klánová, dcera sochařky Marie Uchytilové, autorky lidického sousoší Dětských obětí války. Pozvání přijali též členové Československé obce legionářské Kladno. Slávka Kopecká, žijící v Lidicích, připomněla, že s Otou Pavlem je spojoval zájem o sport a psaní.

Vyprávění o Otovi bylo místy veselé, ale také až tragicky smutné. Ve druhé části se Slávka Kopecká věnovala své nakladatelské činnosti a odpovídala na zvídavé dotazy. Například jak se jí podařilo přesvědčit Jiřího Sováka, aby o něm mohla napsat knihu. Vyprávěla i o svých začátcích, vzpomínala na Jana Wericha a další známé osobnosti z oblasti kultury i sportu. Zmínila také názor Bohumila Hrabala, že pokud by si někdo zasloužil Nobelovu cenu za literaturu, tak by to byl právě Ota Pavel.

"Slávka Kopecká umí poutavě vyprávět, a tak večer zvolna plynul a najednou byl konec, ale nikomu se ještě nechtělo odejít, proto jsme rádi přijali pozvání na výstavu k výročí úmrtí spisovatele a zároveň expozici věnovanou publikační činnosti Nakladatelství Sláfka. Nachází se v prostoru knihovny Lidice a prohlédnout si ji lze až do konce června každou středu v odpoledních hodinách. Děkujeme Památníku Lidice a Slávce Kopecké za příjemný večer, na který budeme dlouho vzpomínat," řekla za návštěvnickou delegaci členů Československé obce legionářské její kladenská předsedkyně Eva Armeanová a doplnila: "Otu Pavla jsem osobně neznala, ale slyšela jsem o něm často vyprávět jeho bratra Huga a jeho manželku Elu, sestru Arnošta Lustiga Hanku Hnátovou, Arnošta Lustiga a jeho dceru Evu a syna Oty Jiřího. Ota Pavel byl úzce spjat s Lidicemi a také jeho nejstarší bratr Hugo na Lidice nezapomínal. Když v roce 2014 zemřel, volala mi jeho dcera, že si přál, aby veškeré květiny po jeho pohřbu byly převezeny k sousoší lidických dětí a jak to má zařídit. Hugo byl hrdý na svého bratra Otu, ze kterého se stal význačný český spisovatel a sportovní reportér."

Rovněž další velký přítel Arnošt Lustig na Otu Pavla podle Evy Armeanové stále vzpomínal. "Nikdy nezapomněl na den, kdy mu do Ameriky přišla zpráva, že Ota zemřel, předčasně, na srdeční infarkt. Byli na sebe tak zvláštně napojeni, že cítili, co ten druhý potřebuje, i když je od sebe dělila velká vzdálenost. Ota byl úzce spjat s Arnoštem a naopak Arnošt s Otou. Říkal, že Ota je ozdobou českého písemnictví a že byl čistý i ve svém uměleckém i osobním životě. Jeho druhou matkou byla literatura," potvrdila Eva Armeanová a připomněla jejich vzájemnou korespondenci.

V jednom zářijovém dopise z roku 1968 píše Ota Pavel Arnoštovi tato slova: „Arnošte, píšeš? Piš. To je to nejhezčí, co je na světě. Vyjádřit se. A pak – ryby.“ Psaní bylo pro Otu Pavla požehnáním, za které platil vysokou cenu. Od jeho smrti uplynulo v březnu již půlstoletí, ale jeho knihy zůstávají nesmrtelné.