Rozhovor

Kdy jste prvně zauvažovala o vzniku pokračování první knihy a proč?

Když jsem dopsala příběhy žen, věděla jsem, že stejnou pozornost chci věnovat mužům, protože měli neméně zajímavé životy a řadě z nich můžeme bez nadsázky děkovat za to, že dnes vůbec hovoříme česky.

Proč se věnujete právě tomuto tématu?

Historie pro mě znamená určitý druh dobrodružství, kdy objevuji zajímavá fakta a neobjevuji je jen pro sebe, ale následně je zpracovávám pro čtenáře. Označila bych to svým způsobem za detektivku, kde samozřejmě pachatelem bývá povětšinou sám hrdina příběhu. Bohužel si většina z nich si za své životní karamboly mohla sama.

Jací muži se v knize objevují?

Kniha obsahuje deset příběhů deseti nevšedních osobností. Vedle těch známějších jako Karel Hynek Mácha, Viktor Dyk, či Stanislav Kostka Neumann, představuji muže již takřka zapomenuté lékaře Viléma Dušana D. Lambla a Bohdana Neureuttera, Josefa Ladislava Turnovského, či herce Jakuba Seiferta. Vzpomínám také na dekadenty Jiřího Karáska ze Lvovic a Arthura Breiskyho, který mimochodem žil s rodiči ve Slaném. Doslov jsem pak celý věnovala Františku Xaveru Šaldovi.

Proč právě oni?

S oblibou říkám, že mezi mnou a těmi osobnostmi musí přeskočit jiskra, bohužel vzhledem k rozdílu staletí, je jednostranná.

Proč se orientujete pouze na nežijící osobnosti a ne třeba na současníky?

Historie je podle mého názoru, a alespoň pro mě, nesmírně poučná a ukazuje nám varovný prst. Můžeme si z ní ledacos odnést, i když právě osudy zmíněných mužů místy dokazují, že my lidé jsme asi na věky nepoučitelní.

Jak dlouho jste knihu připravovala?

Samotné psaní mě stálo zhruba půl roku života. Nicméně důležitou složkou v tomto případě je i příprava podkladů, což znamená poměrně mnoho času věnovanému studiu. Naštěstí jsem se mohla opřít o část literatury, kterou jsem měla už tzv. načtenou.

Kde jste všude pátrala po materiálech?

Literaturu jsem čerpala převážně prostřednictvím velvarské knihovny z Krajské vědecké knihovny v Kladně. Pak jsem se obracela i na archivy jako třeba Památník národního písemnictví aj. Tentokrát jsem dokonce využila i služeb archivu Českých drah.

Kde se s knihou můžeme setkat, kde ji koupíme?

Nabízí se na pultech dobrých knihkupectví . Samozřejmě se s ní lze setkat i na mých besedách a přednáškách. Postupně se také dostává i do veřejných knihoven. Informace o její dostupnosti se snažím přidávat i na svůj web.

Objeví se slavní muži Martiny Bittnerové i v zahraničí v překladech?

To bohužel nezáleží jenom na mne. Bylo by hezké, kdyby se o našich „výtečnících" dozvěděli i lidé v zahraničí. Každopádně stejně jako má první kniha se bude i ta druhá prodávat v jednom kanadském knihkupectví a je samozřejmě dostupná i slovenským čtenářům.

Která osobnost v knize vás nejvíce nadchla?

Nadchli mě všichni. Nejvíce mě ale překvapila žena, Maruše Neureutterová, švagrová Bohdana Neurettera, jíž jsem díky němu poznala. Tato dnes zcela neznámá dáma se přátelila s Růženami Jesenskou a Svobodovu, znala se dokonce s Janem Nerudou. Jedním z nejbližších přátel jí byl slovenský autor Martin Kukučín. K té bych se ráda v budoucnu vrátila a věnovala jí samostatnou kapitolu. V této knize je vnořená do příběhu svého švagra.

Při našem posledním setkání jste říkala, že vaše třetí kniha by mohla být věnována dětem. Trvá tento nápad stále?

Na tomto nápadu dokonce i pracuji a doufám, že se mi podaří v dohledné době knihu dopsat, i když bude spíše pro náctileté. Obecně se chci věnovat v psaní nejenom historii, tudíž k tvorbě volného pokračování dosavadních knížek se chystám zhruba na jaře, protože teď mám rozpracovány jiné látky.

Co dělá Martina Bittnerová, když právě nepíše?

Obvykle beseduji, či přednáším. Jezdím za čtenáři do různých koutů naší země. V nejbližší době mě čeká putování třeba až do vzdálených Boskovic. Pochopitelně se ale věnuji i zcela pragmatickým věcem v domácnosti a už celkem dlouho si slibuji, že se vydám do divadla a také na koncert Karla Kahovce.

Historii si totiž nevybírám jenom v literatuře, také v hudbě nahlížím více do minulosti, kdy mě baví tzv. zlatá šedesátá léta. Nicméně přesto jsem asi doživotní fanynkou skupiny XIII. století. Líbí se mi však třeba i tvorba již zemřelé Britky Amy Winehouse. Hudba mě odjakživa nesmírně inspiruje a bez ní si psaní nedokáži představit.

VIZITKA:

Martina Bittnerová se narodila v Novém Městě na Moravě v roce 1975. Posléze se přestěhovala s rodiči do Úval u Prahy, a později do hlavního města. Pro nedobrý kádrový profil své rodiny nešla na gymnázium a spokojila se s ekonomickou školou. Obor, ale nebyl pro Martinu to pravé a od školy ji vysvobodila až maturita. Díky svému češtináři a i z pocitu naprostého zoufalství začala psát už na střední škole. Dále následoval kočovný život po vlastech českých. První publikace článků na webech, v časopisech, literární soutěže, povídky a dnes už druhá kniha. Spisovatelka žije nyní ve Velvarech. Věnuje se literární tvorbě, přednáškové činnosti a volnočasové pedagogice. K tomu pořádá literárně-hudební akce.