Srpnové dny 1968 ve Slaném

Publikace Srpnové dny 1968 ve Slaném, autora Vladimíra Horáka, bývalého lékaře slánské chirurgie, bude dnes v 10 hodin slavnostně představena v obřadní síni Městského úřadu ve Slaném.

Ukázky z knihy:…Naše město Slaný v srpnových dnech roku 1968 – snad jako jediné město v naší vlasti, mělo hned dvě zvláštnosti. Ta špatná – na počet obyvatel byla výrazná převaha okupantů. Ta lepší – do vedení města přicházeli obyčejní lidé – zástupci podniků a institucí, kteří komunistickým radním otevřeně sdělovali své názory z „druhého břehu“ – z opozice…

… Během našeho jednání 22. srpna sovětské tanky projížděly městem a ničily chodníky. Na křižovatce u hotelu Grand zničily obrubníky a vyvrátily pouliční sloup…

… Žádali jsme, aby byly okamžitě staženy tanky z území města. Upozornili jsme okupanty, aby zakázali vojákům kontakt s našimi lidmi. I když s nimi nikdo jednat nebude, přesto nelze zabránit konfliktům s občany. Požadovali jsme okamžité stažení vojenské techniky od slánských kasáren…

…Sovětští vojáci byli rozčarováni, neboť očekávané projevy družby se opět nekonaly…

Vzpomínky čtenáře:S Internacionálou proti tankům

V roce 1968 jsem žil i pracoval v Praze, a proto i srpnové události jsem prožíval v hlavním městě. Víkend před 21. srpnem jsem trávil s tříletým synem na rodné Moravě u rodičů a po zprávě o okupaci jsem se okamžitě rozjel do Prahy.

Vlaky sice ještě jezdily, ale ten náš po značném zpoždění na hlavní nádraží nedojel, nýbrž vysadil cestující v odpoledních hodinách v Libni. Zprávy o situaci v Praze jsme se dozvídali z legálního vysílání čs. rozhlasu a měli jen matnou představu o tom co se v Praze děje.

Skutečnost však předčila všechna očekávání. První šok nastal v okamžiku, kdy jsme vystupovali z vlaku, který byl obstoupen ruskými vojáky s namířenými samopaly. Tramvaje pochopitelně nejezdily, a tak nezbylo nic jiného než vzít kluka za ruku a v druhé s kufrem se vydat přes půl Prahy pěšky.

V ulicích jsme potkávali vlastně jen sanitky a sovětské obrněné vozy. Po dvou hodinách jsme se dostali domů a hned jsem se vydal – už bez kufru i bez syna – do středu Prahy – k rozhlasu a na Václavské náměstí.

U rozhlasu se ještě kouřilo z vypálených domů, před ním stála zničená tramvaj i autobus a desítky aut rozježděných tankovými pásy. Dlažba byla pokryta střepinami skla i doutnajícími zbytky ze spáleniště. Na chodnících byly dosud kaluže krve – prvních obětí sovětské okupace. Před budovou stály obrněné transportéry, u vchodu hlídkovali samopalníci a v příčných ulicích stály tanky T-54 s bílými pruhy. Daleko víc jich však stálo na Václavském náměstí, kde jsem spatřil rozstřílenou fasádu Národního muzea.

Chtěl jsem se ještě podívat na náměstí Republiky a vzal jsem to proto zkratkou okolo hlavní pošty přes Nekázanku, kde mne čekal zvláštní obrázek. Na mřížích oken banky byla doslova zavěšena velká zahraniční osobní auta, která tehdy v Nekázance běžně parkovávala. Teď stačilo, aby úzkou uličkou projely tanky a auta se postavila „na zadní“ a zůstala viset na mřížích.

Ten největší šok mne však čekal na Příkopech. V prostoru proluky Myslbek u Dětského domu se řadilo několik set chlapců a děvčat a chystali se jít na Staroměstské náměstí, kde se měla konat jedna z dalších demonstrací proti okupaci. V prvních řadách vlála snad stovka československých vlajek. Stál jsem na rohu Příkopů a Nekázanky, když od Hybernů vyjelo několik tanků a obrněných vozů směrem k Dětskému domu, kde shromážděná mládež zpívala československou hymnu.

Obě skupiny byly od sebe vzdáleny necelou stovku metrů a tanky se rozestoupily tak, že vlastně tuto třídu zablokovaly. V ten okamžik se však stalo něco, co jsem si nikdy nedovedl představit. Ta živá hradba mladých lidských těl vykročila směrem k Prašné bráně a vlajkonoši v prvních řadách řady sklopili červenomodrobílé vlajky jako rytíři své dřevce přímo proti obrněncům. Hlavně velkorážných kulometů se zvedly a vystřelily několik dávek nad hlavy pochodujících dětí. Zatím co lidé na chodnících v nastalé panice buď utíkali nebo lehali na zem, mládež došla k tankům, začala zpívat

Internacionálu a proplétat se mezi tanky. Za kinem Sevastopol prošla Prašnou branou, aby se jejich řady znovu slily v jeden mohutný proud pokračující Celetnou na Staroměstské náměstí.

Byl to silný zážitek, na který se nedá zapomenout ani po 40 letech. Tehdy si u nás jen málokdo připouštěl, že okupací naší země byl navždy pohřben sen o možnosti reformovat komunismus. Ostatně, byli to právě komunisté, kteří proti vlastnímu lidu k nám pozvali cizí tanky, aby svými pásy rozdrtily svobodu a demokracii.
Vladimír Rogl, Stehelčeves

Z tehdejšího tisku

#nahled|https://g.denik.cz/20/3a/kl0821srpen_2_denik-galerie.jpg|https://g.denik.cz/20/3a/kl0821srpen_2.jpg|Srpen 1968 na Kladensku a Slánsku.#

#nahled|https://g.denik.cz/20/3a/kl0821srpen_3_denik-galerie.jpg|https://g.denik.cz/20/3a/kl0821srpen_3.jpg|Srpen 1968 na Kladensku a Slánsku.#

#nahled|https://g.denik.cz/20/3a/kl0821srpen_1_denik-galerie.jpg|https://g.denik.cz/20/3a/kl0821srpen_1.jpg|Srpen 1968 na Kladensku a Slánsku.#

ANKETA: Co víte o srpnu 1968?

Jiří Vávra 40 let, Praha: Bylo to špatné. Všude v republice se něco dělo, asi i v Kladně. Neměli bychom jim to nikdy zapomenout. Rusové nás drtili, teď to dělají třeba v Gruzii.

Karel Záhrubský 57 let, Kladno: O tomhle datu toho já vím hodně. Dobře si ten den pamatuji. Vybavují se mi chvíle dole u kladenského divadla. Tam jsme vítali ruské tanky.

Petr Červenka 29 let, Kladno: Srpen 68? To tu byly ruské tanky. Musím se ale přiznat, že o tom, co se ale dělo přímo tady v Kladně, nic nevím. Ani z vyprávění, přestože jsem z Kladna.

Alena Tichá 43 let, Kladno: Ano. Něco vím z doslechu, něco si pamatuji ze školy. Rodiče jsou také z Kladna, ale nikdy mi nevyprávěli, co se odehrávalo přímo v našem městě.

Petra Kučerová 40 let, Kladno: V tom roce jsem se narodila. Maminka jela do porodnice a málem jsme nedojeli. Skoro mě porodila v autě kvůli Rusákům. Tenkrát to bylo těžké.

Matěj Říha, Ludmila Koulová, Jan Švestka