Ve čtrnácti letech vyjel Kladeňák Jan Kubeš poprvé reprezentovat naši zemi. „Na mistrovství světa ve Francii před sedmi roky jsem jel, jak se říká, na zkušenou. Nebyl to žádný zázrak. Na dalším světovém mistrovství v Německu jsem už byl sedmý mezi juniory. Na našich soutěžích bývám na čelných místech,“ říká modelář Jan Kubeš.


Malý Honzulka, jak mu doma říkají, se s érem snad narodil. Jeho velkým vzorem je jeho otec, též náruživý a úspěšný letecký modelář. „Táta začínal s modelem vážkou a dostal se také do reprezentace s volnými i pokojovými modely, kde měl velké úspěchy. Já začal v sedmi letech lítat s kluzáčkem a pak modely na gumu. Až po nějaké době jsme s otcem postavili upoutaný akrobatický model. Materiál byl překližka, smrkové lišty a potahový papír.

V dnešní době se dělají modely balsové a kompozitové. Musí být hlavně lehké a pevné. V klubu jsem pak dostával rady, jak nahazovat a seřídit motor, jak nastavit výfuk, jakou použít vrtuli,“ mluvil o začátcích mladý reprezentant. Naši modeláři nemají ke světové špici daleko. Stále ale mezi extratřídu patří Číňané a Američané. A jako každý sport, kde nerozhodují o výsledku sami sportovci ale rozhodčí, tak i tady dochází ke zklamání. Přesně daná sedmiminutová sestava, kdy motorový model je k ovládací rukojeti připevněný na lankách dlouhých devatenáct metrů, kdy obraty musí být vybírány jeden a půl metru nad zemí v rychlosti pětaosmdesát kilometrů v hodině, to už je úkol náročný. V sestavě jsou přemety, dvojitá souvrať, let na zádech, osmy hranaté a svislé, tlačený čtverec.

Mezi nejtěžší patří osma nad hlavou a čtyřlístek. Nejideálnější pak je, když se z koníčka stane zaměstnání. „Chtěl jsem být letecký mechanik a to se mi splnilo. Vyučil jsem se na proudovém Albatrosu, poznal jsem proudové motory, vrtulníky, přístroje, práci s duralem i zajišťování šroubů. Dělám leteckého mechanika na letišti, kde jsem poznal Petra Kodýtka, který u nás založil létání na rogalech. Pracujeme spolu a on se zmínil, že mi rogalo nechá. Byl to pro mě nejlevnější způsob, jak se dostat do vzduchu. Poprvé to byl nádherný pocit. Nejdál jsem byl zatím nad zříceninou hradu Hasenburg a stojí to za to. Nic se tomu nevyrovná. Nesmí se nic uspěchat a všechno dělat precizně. To platí o modelařině i velkém lítání. A reprezentace v modelech? Musím se do toho opřít, je nás čím dál víc,“ dodal mladý pilot Jan Kubeš.