Cestování je jejím velkým koníčkem. „Zajímá mě příroda, zvířata i lidé. Jet někam do světa je pro mě dovolená, na níž si odpočinu a poznám něco nového. Můj manžel, který mě při cestách doprovází, je na cestách úplně jiný než doma. Je milý a úžasný, jedu tam prostě s jiným chlapem," říká s úsměvem Stáňa.
Zpravidla se do světa vydávají na vlastní pěst. „Zamluvíme si letenky, případně vyřídíme vstupní víza a pronájem auta v dané zemi. Nemáme rádi organizované zájezdy. Rádi se řídíme podle sebe. Vstaneme kdy chceme, jíme co chceme a nemusíme povinně koukat tu napravo, tu nalevo," popisuje cestovatelka s tím, že výjimku s Dalikem udělali pouze při návštěvě Indie a Číny. Zde prý ale měli tak úžasné průvodce, že i tato varianta se jim moc zamlouvala.
Jižní kříž a Uluru
A vzápětí hned přidává dvě úsměvné historky z Austrálie. První se stala při návštěvě zdejší posvátné hory Ayers Rock neboli Uluru. „Ubytovali jsme se v kempu. Při cestách hodně spíme pod stanem. Je to mnohem levnější než hotely a také mnohem romantičtější. Večer jsem si vzpomněla, že když jsem vlastně poprvé na druhé straně zeměkoule, chtěla bych na nebi vidět souhvězdí Jižní kříž, o němž jsem tolik četla v dobrodružných knížkách. Nikde jsem ho ale na obloze nemohla najít. Vlastně jsem ani pořádně neznala jak vypadá" vzpomíná Stáňa.
Obrátila se proto o radu na domácí Australany, ale ani ti si při pohledu k nebi nevěděli rady. Smířila se tedy s tím, že Jižní kříž patrně neuvidí a šla spát. „Když se chce člověk vydat na Uluru, musí vstát opravdu velmi brzy. Později je totiž velké horko a správci nechtějí vstup na tento skalní masiv dovolit. Za svítání jsem proto rozepnula stan a vyhlédla ven. V tu chvíli mi došlo, že hledím na obloze právě na onen Jižní kříž. A já si uvědomila, že je nejen na australské vlajce, ale máme ho vyznačený i na registrační značce vypůjčeného vozu. O to divnější bylo, že ani Australané sami nevěděli jak vypadá," říká Stáňa.
Překvapivé probuzení
O překvapení nebyla vůbec na druhé straně planety nouze. Jednou cestovatele vzbudili klokani bezstarostně se pasoucí kolem jejich stanu, jindy zase zcela někdo jiný. „V Austrálii jsou místa připravená na kempování, kde není nikdo, dokonce ani žádná recepce, jen se tam ráno hodí do krabice poplatek. Když jsme přijeli do národního parku Kakadu, narazili jsme večer na místo, kde byla krásně posekaná tráva, prostě ideální k přenocování," vybavuje si zážitek Stáňa.
„Bylo tam ale snad největší vlhko a horko, které jsem v životě zažila. S manželem jsme si postavili jen průhledné tropiko bez svrchní plachty a kvůli vedru v něm spali nazí. Ráno mě probudili lidé chodící kolem stanu. Když jsme vylezli ven, zjistili jsme, že jsou to golfisté. A náš stan stál na jejich hřišti."
Na všechny cesty vzpomíná Stáňa ráda a těžko hledá odpověď na otázku, kde se jí líbilo nejvíce. Pak ale přece jen vysloví název Kanady. „Bylo to tam úžasné. Přijali jsme pozvání na celosvětový potlach českých trempů, kde jsme se seznámili s krajany, kteří se chystali sjet řeku Yukon, tak jsme se k nim přidali," svěřuje se Stáňa.
Yukon je krásný vodní tok v naprosté divočině. „Navíc opravdu teče, takže byl den, kdy jsme po něm urazili třeba sto kilometrů. To se vám na Berounce nestane," vzpomíná cestovatelka.
Pro jistotu rolnička
V místech bez civilizace a rychlé pomoci ale člověk musí být opatrný. Narazit na medvěda může být velkým problémem. „Na břehu jsme jich viděli spoustu, ale pro jistotu jsem na kalhotách nosila rolničku, abych jim o sobě dala včas vědět a oni měli čas utéct," usmívá se Stáňa.
