Jaké byly vaše začátky?
Když jsem byla mladá a cvičila jsem, tak aerobik nebyl na takové úrovni jako je teď. Neustále se vyvíjí. Já jsem byla spíš u toho začátku, tehdy byly pódiové skladby a takzvaný master class pro širokou veřejnost a potom se to teprve rozdělovalo do různých kategorií jako jsou fitness aerobic a sportovní aerobic. Začalo se to členit tak, aby byl aerobic přístupný každému, i těm dobrým závodníkům, ale i těm začínajícím. Já sama nějaké obrovské úspěchy jako závodník nemám, spíš jen z pódiových skladeb či master classu.

Jaký je rozdíl mezi fitness aerobikem a sportovním aerobikem?
Nově jsou rozděleny výkonnostní třídy na první, druhou a třetí. Je super, že to tak rozdělili, a tak teď mohou závodit všichni. V první soutěží ti nejlepší, ale ve třetí si může zasoutěžit každý. Fitness aerobic jsou šesti až osmičlenná družstva. Závodí se buď na stepech, nebo klasicky jen aerobic. Choreografie musí být zajímavá, hudební tempo je vysoké, tedy i intenzita cvičení je vysoká. Velkou roli hraje estetika, artistik rozhodčí posuzují vzhled závodníků, dresy. Pomáhá i líbivá hudba. Sportovní aerobic je náročnější na techniku, zařazení nějakých prvků vysoké obtížnosti nesmí chybět.  Cvičí se v párech, tříčlenných týmech a nebo jsou takzvané singly (ženy a muži). To je to nejobtížnější, co může závodník dělat.

Co všechno navrhujete závodníkům? Třeba i líčení?
To líčení není nejdůležitější, většinou volíme spíše jednodušší Líbivé ale jednoduché. Podle stejného systému navrhuji i dresy, jednoduché a pěkně ozdobené. Inspiraci hledám v hudbě , ta řekne, jak by měla vypadat choreografie, dres i celkový vzhled závodníka.

Máte nějaký oblíbený styl?
Musím se přiznat, že nejraději vymýšlím pódiové skladby. Je tam nápad, myšlenka s náčiním. Pohybem vyjadřujete hudbu. Proto mám ráda třeba pohádky. U sportovního aerobiku nejraději tvořím choreografii páru. Romantickou hudbu mají například i Denisa s Davidem (Denisa Zadáková a David Jiran, mistři Evropy). Cvičí na muziku z Pomády. Nebo Kristýnka s Tomášem (Kristýna Loušová a Tomáš Posekaný), soutěží v kategorii  starších juniorů na hudbu z filmu Top gun. Nemám moc ráda drsnou, tvrdou hudbu. Choreografie i dresy jsou tedy většinou odrazem trenéra. Hodně o něm vypovídají, i jakou má povahu.

Jsou nějaké trendy v sestavách?
Někdy vyletí nějaká super známá nová písnička, ale většinou nic zajímavého nevyjadřují, spíše se musí sáhnout do dřívějších let a vyhrábnout tam něco zajímavého.

Jak je to s nouzí o kluky?
V přípravce mámě pár chlapců, čtyř, pětiletých, to je spíše pohybová průprava dobrá pro jakýkoli sport. Jinak kluk musí přijít sám, že chce cvičit.

Kolik má váš klub členů?
Členů mám přibližně osmdesát a kluků je tam pět. Dva závodí, jsou ve své kategorii nejlepší v republice a tři jsou v přípravce. Většinou se to láme okolo puberty, tak uvidíme.

Co na aerobiku lidi baví?
Třeba to, že jsou v kolektivu, mají rádi hudbu…  Spousta závodníků jsou v běžném životě introverti, ale na závodní ploše byste je nepoznali, působí úplně jinak.

Jak dlouho trvá, než sestavu zcela nacvičíte?
Tak půl roku určitě. Prvotní je najít hudbu, základní verzi, která se upraví. Každá závodní sestava trvá dvě minuty a musí mít určité tempo a určité hudební sekvence. Teprve na jejím základě se vytváří choreografe. Hudbu nám stříhá jeden šikovný pán z radia Relax – pan Píša. Pak se poskládají prvky do choreografie, já si to hodně kreslím na papíry, rozepíši si jednotlivé povinné prvky a pak se do toho přidávají aerobní sekvence, například u soutěží párů zvedačky a podobně.
Ve fitnessu je to složitější na prostorovou choreografii, protože jich tam cvičí šest až osm. Takže každé postavení se musí namalovat (v jedné sestavě je až třicet postavení) různě se mezi sebou prolínají a proskakují a tak.Pak se  choreografie učí, nejdříve nohy, ruce a pak se zařadí vše dohromady, nejdříve po částech po čtvrtkách, půlkách pak celá sestava a až před závody se najíždí  na finální trénink a sestava se dělá celá.

Musíte sledovat i výraz jednotlivých závodníků?
Určitě, ve fitness kategorii je to hodně důležité, musí být synchronní absolutně ve všem. Ruce, nohy, hlava I výrazy musí být stejné. Předvedení na závodní ploše ovlivňuje konečné pořadí. Někteří závodníci jsou schopní výraz udělat sami od sebe a jde to přímo z nic,  jiní se to musí učit na tréninku.

Kolik rozhodčích hodnotí sestavy?
U sportovního aerobiku jich je dohromady sedm. Tři posuzují aerobní kritéria, dva uměleckou stránku (takzvaní artistik rozhodčí) a dva hodnotí technickou úroveň.

Stává se vám například, že se hodnocení jednotlivých rozhodčích u stejného týmu velmi liší?
Teď třeba na mistrovství Evropy byly výkyvy velké, jeden rozhodčí dá závodníka na osmnácté místo a druhý na třicáté, to by se stávat nemělo. Ale takový je tento sport. Nedá se tam nic přesně změřit.

Bývají někteří závodníci zklamaní?
Zatím se nám nestalo nikdy, že by závod byl nespravedlivý, většinou se s hodnocením rozhodčích souhlasím a snažím se to dětem vysvětlit. Někdy je tam problém spíše s rodiči. Musím zaklepat, já jsem ho nikdy přímo s nimi neměla, ale stává se, že jinde dokonce rozhodčí vulgárně napadají, že to neumějí hodnotit a podobně.Rozhodovat je to dost náročné a kdo si to nezkusí, neměl by říkat vůbec nic. Většinou jsou to lidé, kteří nikdy nesportovali, vůbec nevědí o čem ten sport je a hlavně tomu nerozumějí. I když třeba nejste spokojený s verdiktem rozhodčího, není řešením rozhodčímu před dětmi nadávat.

Jaké jsou vysněné mety s vašimi svěřenci?
Měla jsem holky, se kterými jsem kráčela 12 let a v prosinci jsme se rozloučily. Spousta jich šla na vysoké školy, už cvičit nechtěly nebo chtěly zkusit jiný sport, či působit v jiném klubu. Měly několik titulů včetně mistryň světa a bylo to takové první srdíčkové družstvo, se kterým trávíte veškerý volný čas, soustředění, mezinárodní závody a podobně. Teď se musí zase vychovat další svěřenci, kteří by chtěli závodit i v dospělých kategoriích.