Pečovatel Vojtěch Zahradníček: Přeji si, aby se děti nebály světa starých lidí

Vojtěch Zahradníček nejprve působil v oboru hotelnictví, který také vystudoval. V práci však ani po letech nepřicházel pocit naplnění a životní spokojenosti. Ke změně profese inspirovala Vojtěcha jeho maminka, která se živí jako zdravotní sestra a po které, jak sám říká, zdědil touhu pomáhat. A tak se rozhodl věnovat profesi terénního pečovatele, který se stará v domácím prostředí o seniory vyžadující pečovatelskou péči.

„Pečovatele dělám již pátým rokem, a ačkoliv to může znít pateticky, dělám tu práci srdcem a baví mě. Rozhodně to není ženská práce, jak se občas doslýchám. Často se vracím domů unavený jako kůň – musíme totiž pacienty zvedat, otáčet nebo třeba polohovat,“ dodává Zahradníček. O pár let později absolvoval rekvalifikační kurz a nastoupil na druhý půlúvazek právě do školy v Kladně jako asistent pedagoga.

OBRAZEM: Dobrovolní dárci krve převzali v Kladně ocenění za čtyři desítky odběrů

Tam pomáhá s žáky, kteří mají speciální potřeby (poruchy učení, poruchy pozornosti aj.), a působí jako podpůrná pomoc pro pedagoga. Jeho klasický den vypadá tak, že se ráno postará o seniory, poté jede na pár hodin do školy – momentálně pomáhá jednomu žákovi 9. třídy hlavně v předmětech, jako je čeština, matematika či jazyky - a poté jede opět za seniory, aby jim pomohl s konzumací stravy a hygienou. „Obě profese dělám každý den,“ doplňuje Vojtěch.

Jak dětské výrobky pomohly seniorům

Charitativní projekt začal dle Zahradníčkových slov zcela nečekaně. Děti, které chodí na první stupeň, každoročně vyrábí obrázky a sošky z moduritu, které jsou posléze prodávány rodičům na výstavě. Každoročně pak vybrané peníze věnuje 10. základní škola na dobročinné účely. A protože se učitelský sbor dozvěděl o Zahradníčkově druhé profesi, napadlo je, že by letos mohli věnovat peníze z prodaných výrobků právě Charitě Starý Knín v Bratronicích. Vojtěch se o záměru posléze dozvěděl a chtěl dát tomuto projektu širší rozměr.

„Nelíbí se mi takové ty veřejné sbírky, kdy jedna organizace daruje peníze a ta obdarovaná poděkuje a dále se nic neděje. Chtěl jsem, aby děti i rodiče viděli, že obdarovaní senioři jsou reální že udělali dobrou věc a co se za jejich peníze pořídilo. Na projektu nenesu zásluhu jen já, fungoval jsem jako prostředník mezi oběma organizacemi. Velký kus práce udělal jak učitelský sbor ze základní školy, tak i kolegyně z bratronické Charity,“ vysvětluje Zahradníček.

PODÍVEJTE SE: Také Kladensko zpívalo koledy s Deníkem

Za vybrané peníze nakoupili letos v září a říjnu dvě repasované polohovací postele, zdravotní pomůcky, podložky proti proleženinám nebo třeba koupací čepice se suchým šamponem, které pečovatelé používají k mytí vlasů nepohyblivých a ležících pacientů.

„Přál jsem si propojit tyto dva hezké světy. Děti se ve škole vyfotily s přáníčky, která vyrobily našim seniorům. My jsme nechali vyrobit trička se jmenovkami pro pečovatele a vyfotili jsme se s obdarovanými seniory,“ popisuje Zahradníček. Některé babičky a dědečkové si přáníčka od dětí vylepili v oknech, ve spoustě případů také sami vytvořili svá vlastní přáníčka s poděkováním, která zaslali dětem do školy. Nedávno poslaly děti seniorům další přáníčka, a sice vánoční.

Přál bych si, aby si senioři a děti byli blíže, říká Zahradníček

"Rád bych, aby se veřejnost dozvěděla více o práci terénního pečovatelského pracovníka a aby se děti nebály světa starých lidí a nevznikala tak generační propast," říká Zahradníček.

„Mrzí mě, když se někteří pečovatelé za svou práci stydí anebo že ji veřejnost považuje za méněcennou profesi, kterou může dělat každý. Já si naopak myslím, že by ji měl dělat ten, kdo ji považuje za smysluplnou – být pečovatelem je hezká a naplňující, byť leckdy náročná a špatně financovaná práce. Ale v žádné jiné práci jsem neodcházel po směně domů s hřejivým pocitem naplnění a smysluplnosti, jako právě v pečovatelství. Už v neděli jsem nervózní a těším se do práce – někteří na mě koukají jako na blázna, ale já mám srovnání s jinými profesemi," dodává.

Kladenští otužilci pozvali mezi sebe přemožitele kanálu La Manche

Také by rád roztříštil zbytečné strachy, které děti občas ze starých lidí mají. „To, že se s nimi nedá tolik povídat nebo že jsou velmi staří, neznamená, že nejsou rádi, když za nimi vnoučata přijdou. I když to často nedají najevo, vždycky jim udělá návštěva velkou radost. Děti a senioři jsou si dost podobní – obě skupiny jsou v tom dobrém slova smyslu lehce sobecké a také roztomilé. Byl bych rád, aby se dospělí nebáli vodit děti ke svým starým příbuzným a aby se děti nebály stáří. Na stáří není nic děsivého a strašného. Život si těžký děláme jen my sami,“ popisuje Zahradníček.

Canisterapie a možnost domácí péče pro všechny

Do budoucna by si přál, aby měli všichni senioři možnost vybrat si domácí péči místo té ústavní. „Chtěl bych – a s kolegy na tom pracujeme – aby byla domácí péče na stejném kvalitativním standardu jako ta ústavní. Přál bych si, aby se o možnosti domácí péče více mluvilo. Spousta seniorů totiž o této možnosti vůbec neví a dozvídá se o ní náhodou. Když jsou senioři doma, ihned pookřejí a rozkvetou. Jsou totiž ve svém známém prostředí se známými věcmi a vůněmi. V neposlední řadě je mým přáním, aby se lidé nebáli a nestyděli dělat profesi pečovatele a aby se naše řady rozšířili a mohli jsme v domácím prostředí pomoci více seniorům,“ vyjmenovává Zahradníček.

Rád by také pořídil psy na poskytování canisterapie. Kontakt se zvířaty, ať už se jedná o kočky nebo psy, totiž pacientům vrací dobrou náladu a mizí pocit osamělosti, se kterým se řada seniorů potýká.

Veronika Martínková