Když mu tento týden u příležitosti jeho devadesátých narozenin přišli pogratulovat členové Československé obce legionářské, podělil se 
s nimi o to, koho před sedmdesáti lety pomáhal skrýt před gestapem.

Dětství prožil Antonín Čadek v Kačici. V mládí se ve své rodné obci vyučil řezničině, které se pak věnoval celý život. Právě tam se ve dvaceti letech setkal v lese s Rusy. „Jednoho dne za mnou přišel bratranec Jarka Kočka a řekl, že v lese za kačickou hájovnou narazil na několik lidí. Mluvili prý rusky a byli celí zarostlí a otrhaní. Uvědomili jsme si, že jsou to asi vězni, kteří uprchli před Němci a teď se skrývají," vypráví Čadek.

Se svým objevem se bratranci svěřili ještě dvěma členům rodiny. Aby se tajemství neprovalilo, nikomu dalšímu o něm neřekli. V rodinném kruhu se však ihned rozhodli, že se pokusí Rusům pomoci. „Byl to tehdy risk. Strýc byl v koncentračním táboře jako nepřítel říše za to, že se angažoval jako komunista. Kdyby na nás přišli, byla by to ještě přitěžující okolnost. Možná by nás hned zastřelili," vzpomíná Čadek.
Uprchlí vězni byli čtyři a prý jim mohlo být kolem třiceti let.

„Rusky tehdy uměla jen sestřenice, takže my ostatní jsme jim moc nerozuměli. Když jsme potřebovali, dorozumívali jsme se s nimi posunky," líčí Čadek. „Bylo jasné, že budou potřebovat zásoby, tak jsme pro ně začali schovávat," dodává.

Dalších několik měsíců čtveřice nosila Rusům do lesa jídlo a předměty denní potřeby. Do lesů chodili v menších skupinkách a za tmy, aby je nikdo nespatřil. Pomáhal v tom Čadkův řeznický mistr, který jim poskytoval maso a uzeniny. „Byl to bývalý legionář, stejně jako můj tatínek, takže měl pochopení. On byl jediný
z vesnice, kdo o našem tajemství věděl. Nikdo jiný se nedovtípil," říká Čadek.

Nejtěžší chvíle nastaly, když přišla zima. „Tehdy byl velký mráz a oni neměli žádné obydlí, žili jen v takovém úkrytu, který si postavili 
z větví. Ani oheň nemohli založit, aby se na ně nepřišlo. Nosili jsme jim alespoň teplé oblečení."

Nakonec se všichni vězni díky čtveřici Kačických dožili konce války. „Byli pak dokonce na jedné místní zábavě," vzpomíná Čadek.
Jejich příběh podle něj však neskončil dobře. „Odvedli je nakonec ruští vojáci a Stalin všechny zajatce střílel jako zrádce. Je tedy možné, že je popravili," konstatuje.

Přesto by jim prý pomohl znovu, i přes hrozící nebezpečí. „Nemohli jsme je tam jen tak nechat. Když se člověk do takovéhle situace dostane a vidí cizí neštěstí, tak to prostě cítí a musí pomoct, na sebe se přitom neohlíží," uzavřel Čadek. Autor: Tadeáš Burger