Setkat se s třemi vyhlášenými rybáři se jen tak někomu nepoštěstí. Nejen proto jsem byl rád, že nedávno při své každoroční návštěvě v Luhu pod Branovem, kde se společně s kolegy už léta věnuji převoznickému řemeslu, jsem si mohl tyto legendární rybáře náležitě vychutnat.

Na naší převoznické lavičce naslouchal vzpomínkám bratra spisovatele Oty Pavla, Huga, místní machr na ryby Václav Prošek, vnuk branovského převozníka z Pavlových knih, a také světovými říčními toky posvěcený Jakub Vágner, který z tohoto setkání připravuje dokument.

Tento mladý rybář společně s kameramanem Danielem Vágnknechtem a zvukařem Vítězslavem Jírou tvoří tým, jenž natáčí exkluzivní dobrodružné dokumenty z celého světa. Také na pravém břehu Berounky Hugovo vyprávění pečlivě zaznamenávali.

Od neděle 21. července je čeká povyražení mnohem tvrdšího ražení. Začala jim očekávaná měsíční rybářská mise. Jejím cílem je další z exotických oblastí – Oceánie, konkrétně Papua – Nová Guinea.

Vágner se do exotické destinace nesmírně těšil, byť vnímal, že nebezpečí bude číhat na každém kroku. Cestu bere s maximální pokorou. „To je asi největší peklo na zemi a zároveň nesmírně krásné.

Co se týká lidí, je to nejnebezpečnější místo na světě. Ač se tvrdí, že ne, tak v těchto nejodlehlejších oblastech pořád ještě existují lidojedi i lovci lebek. Stále to je místo, kde je koncentrace nekontaktovaných lidí největší," přiblížila hlavní postava známého televizního seriálu Rybí legendy Jakuba Vágnera.
Pro zajímavost, ve zmíněné zemi žije téměř tisíc kmenů původních obyvatel, které hovoří více než sedmi sty jazyky!

Všudypřítomné nebezpečí vyžaduje maximálně sehraný tým. Při komunikaci jeho členové nepotřebují slova. „Za těch pět let, co jsme spolu, jsme se naučili spolupracovat. Teď si to sedlo do takové míry, že víme, co můžeme jeden od druhého čekat. Ani nemusíme mluvit," tvrdil zvukař Vítězslav Jíra.
Vágner jeho slova potvrdil a dodal, že to je v podstatě kolektivní sport. „Ale mnohem náročnější, protože tady nejde o to, že neuhrajete nějaké skóre, ale jde tam skutečně o zdraví těch lidí.

Souhra je podstatná a nejde ji získat za měsíc. Často ani za rok," prohlásil držitel několika světových rekordů v lovu na udici.
Současná podoba týmu vznikla před pěti lety. „Seriózně jsme se dali dohromady před expedicí do Konga. Postupem času jsme v sobě objevovali slabiny i přednosti a štáb se vyprofiloval do současné podoby. To znamená, že jsme vyselektovali slabší články," řekl kameraman Vágnknecht.

Na zahraniční expedice jezdí ve čtyřech. „Mám k dispozici ještě jednoho kameramana, kdyby se něco stalo. Třeba když odletíme do Amazonie nebo do Mongolska, tak tam není možnost dostat někoho jiného. Je lepší, když nás je víc. Když to vezmu za kamerovou sekci, tak si můžeme se záběry víc hrát a lépe si to užít."
Vágner tvrdí, že kameramani mají přes hledáček svůj svět. „Vlastně si pořád myslí, že dělají film. Občas zapomínají, že točí realitu, takže kameraman je stále pod kontrolou někoho dalšího, aby aspoň setinu vteřiny před hrozícím nebezpečím stačil zdrhnout nebo uhnout. Myslím tím před čímkoli a před kýmkoli," uvedl a přiznal, že aby záběry byly zajímavé, tak štáb v mnoha případech riskuje víc než by riskoval kdokoli jiný.

Při dlouhém pobytu v úzkém okruhu lidí logicky hrozí ponorková nemoc. Tu však musí členové štábu ve vzdálených místech maximálně eliminovat. „Tam se člověk nemůže urazit a odejít někam. Ve finále by to mohlo někoho stát život nebo minimálně ztrátu drahého vybavení," řekl Vágnknecht a doplnil, že důležitá je příprava.

„Člověk se snaží připravit na všechno. Snažíme se eliminovat možná rizika, aby se nic nepodcenilo. Je to náročné také na techniku. Naši dodavatelé jen koukají, co všechno přežila. Od vlhkosti, prašnosti, po extrémní teploty."

Třeba na Sibiři prý kamera běžela celý měsíc, poněvadž kdyby se při minus 45 stupních Celsia zastavila, byla by to konečná.
Na odpovědi na otázku, která expedice byla nejtěžší, se neshodli. „Každá má jiné nebezpečí.

V Africe to byli třeba lidé, v Amazonii nejrůznější živočichové, v Indii hygiena," mínil Jíra. Pro Vágnknechta bylo psychicky a fyzicky nejnáročnější Mongolsko, jež je podle něj v podstatě mrtvým krajem.

„Vezměte si, že na rozloze větší než Evropa žijí tři miliony lidí, přičemž dvě třetiny v hlavním městě Ulánbátaru. Ostatní jsou rozesetí po zbytku země. Byli jsme tam na začátku zimy. Zvířata byla zalezlá, bylo tam takové divné přemrzlé ticho," popsal tehdejší atmosféru.

Mongolsko zanechalo silný dojem také ve Vágnerovi. „Desítky kilometrů jsme šli extrémní krajinou a terénem. Většina lidí by si sedla pod strom a rozbrečela by se. Byly to dlouhé kilometry spálenou krajinou, kde nic nebylo." Vágnerův štáb vyjma polárních oblastí procestoval celý svět. Jsou ale destinace, kde ještě nebyli a kam by se rádi podívali. Část týmu láká třeba Vietnam.