Málokdo asi ví, že ve věži postavené v letech 1655 až 1657 se na úrovni pavláčky nacházelo obydlí zdejšího hlásného. Je až neuvěřitelné, že ten poslední v místnosti jen o několika metrech čtverečních společně s manželkou vychovával devět dětí.

„Hlásný měl z výšky velmi dobrý rozhled na celé město. Mohl tedy zpozorovat požár a hned šturmovat. Do roku 1657, než byla věž zbudována, obstarával noční hlídku ponocný. Poté se vystřídala ve službě ve věží dlouhá řada hlásných, a to až do začátku 20. století," cituje autora vlastivědné práce o Unhošťsku Václava Šefčíka pracovník zdejšího Melicharova vlastivědného muzea Jakub Neumann.

Povinnosti hlásného

K povinnostem hlásného patřilo kromě vytrubování po každé uplynulé hodině od soumraku do rána také natahování hodinového stroje. Také ten vyrobený roku 1887 a o rok později umístěný do věže kostela zde byl v sobotu k vidění.

Poslední hlásný

Posledním vykonavatelem funkce hlásného v Unhošti byl mistr obuvnický Jan Sedláček narozený 29. července 1842. Obecní zastupitelé ho přijali usnesením z 19. listopadu 1879 za hlásného od 1. ledna 1880. Byly mu stanoveny tytéž podmínky, jaké měl jeho předchůdce Václav Urban, který pro nemoc už nemohl sloužit, tedy byt ve věži, měsíční plat a právo užívat políčka v místech bývalého unhošťského rybníka.

Po přibližně patnácti měsících služby se začali ozývat kritické hlasy některých zastupitelů, kterým se nelíbilo jeho noční vytrubování. „Nelze zneuznati výhody, jakéž město má, bdí-li nad ním ostražitý hlásný, zejména v noci, když ostatní lidi zemdlení denním lopocením ve spánek jsou pohříženi, avšak všecky tyto výhody ztrácí význam, poněvadž způsob, jakýmž hlásný bdění své najevo dává, olupuje nás o noční klid, kteréhož tak nutně každému jest třeba," stojí ve stížnosti.

Radní poté navrhli zkusit místo troubení pískání. Nakonec ale mohl hlásný, byť omezeně, troubit z věže kostela dál.

„Dnes se tomu opravdu divíme, jak tam nahoře mohla žít rodina, která měla devět dětí, i když některé předčasně zemřely. Co to bylo námahy vyšlapat denně těch jedenaosmdesát schodů a ještě navíc těch jedenáct k hodinám, jejichž natahování a čištění patřilo k povinnostem hlásného " popsal ve své práci Václav Šefčík.

V roce 1888 byla Unhošť osvětlena petrolejovými lampami a služba lampáře byla spojena s funkcí hlásného. Na sklonku roku byla mu přidána ještě práce obecního dělníka.

Konec funkce v Unhošti

Vzhledem k uvedeným skutečnostem si Jan Sedláček troufl po dalších pěti letech požádat o vyšší mzdu. Ale nepochodil. Tehdy však jeho povolání hlásného spělo ke konci a 14. července 1900 zastupitelstvo rozhodlo, aby byl z věže vypovězen. Usnesení zlikvidovalo obecní službu, která do té doby byla v Unhošti vykonávána 250 let.

Jan Sedláček se pak vrátil k obuvnictví. Přes zdravotní obtíže pracoval také jako hlídač. Dne 23. července 1918 ho našli mrtvého na poli v hlídací boudě. Zemřel na infarkt.